Když jednodenní festival, tak také jednodenní výlet. Kumpány jsem sehnal dva, a tak se za ranního rozednívání mohlo vyrazit z Plzně do Ostravy na anabázi po českých kolejích. Ta proběhla (s výjimkou malé epizody, když moji parťáci málem způsobili zastavení pendolina) bez větších problémů, a tak do ohromného industriálního areálu, kde by sběrači kovů měli dost práce až do konce života, přicházíme právě včas.
Na pódiu se vše chystá na CITRON. Kapela, která ještě před několika lety působila jako pozapomenutá vzpomínka na léta dávno uplynulá, se od vydání alba Bigbítový pánbů vydrala neuvěřitelným způsobem zpátky na vrchol a její jízda nabrala na takových obrátkách, že ji nezastavila ani smrt zpěváka Standy Hranického. Pro jejich vystoupení mohu mít jen slova chvály. Zejména kytarový dvojzápřah Bartoň – Šperl si uzmul značnou část mé pozornosti. Už dávno jsem si všiml, že jeden z velkých rozdílů mezi zahraničními kapelami a takzvanou (někdy i samozvanou) tuzemskou špičkou spočívá právě v kytarové hře. Zatímco u našich kytaristů mívám pocit „tak teď bych tam měl asi dát nějaké sólo“, u těch přespolních bych to poupravil na „teď všichni poslouchejte, to jsem já a moje sólo“. Jarda Bartoň s Jurou Šperlem v tomto tvoří výjimku a i bez jakýchkoliv přehnaných póz dokážou svůj um skvěle prodat. Připočítám-li ke všemu famózní výkon Fanyho Michalíka za mikrofonem (ten chlap musí mít v krku cirkulárku, jinak snad není možné, aby byl někdo po něčem takovém schopný po zbytek života vůbec promluvit) a skvělý řezavý zvuk, docházím k závěru, že CITRON ukázal ostatním českým účinkujícím záda ze značné vzdálenosti. Lze jenom doufat, že současné vzpomínání na slavná alba je pro tuto kapelu jenom přípravou pro album, kde by zúročila svou současnou formu.
Produkt jménem DYMYTRY se v současné době těší neuvěřitelné popularitě a ani Ostrava v tomto směru nebyla výjimkou. Ač nad tím nevěřícně kroutím hlavou, dokážu to pochopit. Kluci mají slušivé kostýmy, spoustu energie a musím jim přiznat také slušnou zásobu úderných a chytlavých riffů a rytmů. Horší už je to s texty (přitom by stačilo věnovat jim trochu víc času, zamyslet se trochu nad metaforami a nepoužívat první rým, který přijde na mysl) a s nesympatickou vlezlou pódiovou prezentací, při které mám pocit, že na pódiu místo zaběhlé kapely dospělých třicátníků vidím partu puberťáků snažících se zalíbit svým spolužačkám.
Na úspěšné vlně pluje také KREYSON. Ten si k tomu vypomohl poněkud přepáleným marketingem k albu „Návrat krále“, ale při pohledu na fotky z jarního turné je evidentní, že vše dopadlo na úrodnou půdu. Písně z novinky dostaly v kreysoňáckém setu velký prostor, a i když jim chybí hymničnost kultovních songů z Anděla na útěku, set byl jejich úderností a místy i překvapivou tvrdostí příjemně okořeněn. Láďa Křížek si stále udržuje barvu hlasu, kterou oslnil před téměř čtvrtstoletím na debutu, a i když ve vyšších polohách bylo občas využito předtočených samplů, svým falzetovým ječákem pořád umí trhat skály. A protože i celá kapela šlapala jak hodinky (zvláště některé thrashové pasáže z novinkových skladeb byly výživné), může si odškrtnout další povedené vystoupení.
DOGA patří mezi onu partu lidově zábavných kapel, kterým se snažím spíše vyhýbat. Je jí však třeba přiznat, že po stránce pódiové prezentace dělá vždy maximum a ani v Ostravě tomu samozřejmě nemohlo být jinak. A i když setrvávám na svém názoru, že je tato kapela lepší na pohled než na poslech, na bouřlivých ovacích z publika to nic nemění.
Kdybychom byli na Plzeňsku, zřejmě by v tuto chvíli následoval masivní úbytek publika, zejména toho, které má boty vystlané slámou. Naštěstí jsme ale byli v Ostravě a tam panovala velká natěšenost na zahraniční hosty. Těmi prvními byla finská SONATA ARCTICA. Ač jsem byl na rozpacích z jejich posledního alba „Pariah´s Child“, naživo zněly i novinky perfektně. Ona se celá jejich živá prezentace dosti liší od toho, co předvádějí jiní jejich kolegové z ranku melodického metalu, jejichž vystoupení připomíná spíše veřejné pouštění orchestrálních partů s nesmělým živým doplněním několika tónů v podání živé kapely. SONATA ARCTICA volí co nejupřímnější cestu, takže samplů je užíváno poskrovnu. Klávesista Henrik Klingenberg si navíc dokáže pro sebe vyhradit dostatečné množství prostoru na pódiu a díky přenosnému keyboardu, na který odehraje 95 % vystoupení, je ho všude plno, takže je stále na co se dívat. Kapela už dávno není kolovrátkem na zběsilá tempa, ale musím říci, že přestože už dávno nejsem příznivcem nadpozemské rychlosti, za nějakou vypalovačku ve stylu „Wolf And Raven“ bych se určitě nezlobil. Ale to je jen drobná poznámka, celkově jsem byl naprosto spokojen.
Kdo byl v roce 2012 v Plzni, ten se výletu na jednodenní akci na druhý konec republiky nemůže divit. Příprava pódia pro W.A.S.P. se zdála být nekonečně dlouhou. A to dokonce tak, že se na zvukové techniky začalo pískat, jako by se po pódiu procházeli samotní ministři. Ale čekání se vyplatilo a W.A.S.P. opět ukázali, jak se hraje pravý americký osmdesátkový rokenrol. V repertoáru hrál hlavní roli albový debut, od jehož vydání uplynulo 30 let. Blackie vypadající jako Alice Cooper po zakulacení obličeje se s tím nepáral a se svou partou servíruje jednu koncertní tutovku za druhou, až jsem měl obavy, jestli mu také nějaké všeobecně známé vypalovačky vydrží až do konce. Ale to byla celkem naivní obava, na pódiu přece nestáli nějací začátečníci. Davem se tedy krátce od začátku koncertu sborově řve „The Torture Never Stop“, „Love Machne“ nebo „Wild Child“. Ač se z pódia valila mladická energie, všiml jsem si, že se Blackie trochu šetřil (není divu, neuplynulo moc hodin od chvíle, kdy kapela dohrála svůj set ve Wackenu). Některé zpěvové party nechal na basákovi Mikeovi Dudovi, a pokud to bylo možné, tak s kytarou se také vytrácel do pozadí, čímž ještě více vynikla sólová ekvilibristika Douglase Blaira. A ať máme výčet kompletní, nesmím zapomenout na bubeníka Mikea Dupkeho, který vedle dvojkopákové nálože využil též příležitost předvést v míře větší než malé dunivé zvuky svých přechodů. Odsýpající vystoupení, ve kterém hit střídal ještě větší hit, uteklo neuvěřitelně rychle a festival se tak dostal ke svému závěru.
Nějakých moudrých myšlenek na závěr není potřeba. Nádherné prostředí se specifickou atmosférou (železo, kam se podíváš), organizačně zvládnutá akce (mouchy se jistě se do příště vychytají) a také výborný zvuk, kdy mě po hodně dlouhé době nepřepadaly žádné pochybnosti, jestli se opravdu nacházím na rockovém festivalu. A protože i návštěvnost musela pořadatele jistě potěšit (před pódiem bylo našlapáno od začátku do konce) a bouřlivá atmosféra zase viditelně dojímala všechny vystupující (včetně samotného Blackieho Lawlesse), jistě se dočkáme dalšího ročníku.
