Oba soubory si demokraticky rozdělili celou plochu obalu na dvě poloviny a vyplnili si je podle svého. Backfliping Dog z Horní Bečvy se zde tedy věnují hlavně děkování, zatímco vyškovští Human Fault otiskly texty na dvě skladby. Těch má na splitku každá skvadra šest a jsou doplněné intrem, které obě poloviny desky odděluje.
Ta první patří Backfliping Dog. Ti oslavují deset let existence a je znát, že se tu nejedná o mladíčky s banálními problémy. BFD umí napsat smysluplné songy, které se nestydí za svůj názor a, podobně jako Tomio, se naváží do politiky, náboženství, hospodského revolucionářství a všeho ostatního. Na nějaké velké melodické hity se tu moc nehraje, ale po pár posleších se vám například Dál už to nejde do mozku zavrtat dokáže. O žádný zázrak se tu nejedná, ale solidní HC punk to je.
Už od první skladby Human Fault je jasné, proč kapela zvěčnila v bookletu desky některé své texty. Řev frontmanky Ivety, je totiž sice úctyhodný (o tom, že za mikrofonem nestojí chlap, jsem se musel dočíst až na internetech) a procítěný, ale ne vždy úplně srozumitelný. Za to jistě i zbytek kapely, který se činí, aby zněl co nejhlasitěji a neučesaněji. Texty rezignovaly na rýmy a obsahují pouze nesouhlas a nasranost nad vším a všemi.
Možná je ale trošku škoda, že Human Fault nepoužívají častěji gang vokály. V předposlední skladbě Póza zní totiž dost dobře a rozhodně by pomohly k tomu, aby zněla hudba kapely rozmanitěji.
Jako většina podobných počinů si ani toto splitko nedělá nároky na přední příčky hitparád. Není to ani deska s bůhvíjakým významem, je ale důkazem toho, že undergroundové podhoubí žije a neustále se zde něco děje.