Jana Kirschner mi nikdy nepřipadala jako klasická královna hitparád. Její skladby mívaly hlavu a patu a většinou i nějaký ten smysl, ale to, co předvedla na Moruše, asi nečekal nikdo. Pokud totiž srovnáme například úspěšnou desku V cudzom meste (1999) s Morušou, vypadá to (s větší než malou dávkou nadsázky samozřejmě) jako srovnání Dary Rolins s Laco Déczim.
Moruša: Biela je intimní nahrávka, kterou se Jana Kirschner vrací do minulosti a je z ní tedy cítit silná vůně nostalgie a jakéhosi retra. Hudebně je totiž postavená téměř výhradně na akustických nástrojích a to ještě takových jako cello, cimbál, klarinet atd. I těch je ale užito s mírou tak, aby bylo vše pod nadvládou hlasu Jany Kirschner. Hlasu, který je mimochodem úplně jinde, než na předchozích nahrávkách zpěvačky.
Ta se zde naprosto oprostila od přání fanoušků a rádiových blockbusterů a nechala se otevřít fantazii a experimentům. Možná právě proto cítím občas při poslechu desky radost a svobodu. Jasným příkladem tohoto je klezmerem načáchlý singl Sama, který je asi nejhitovější skladbou desky.
Moruša byl pro Janu Kirschner rozhodně “osudový” krok. Ne všichni její dosavadní fanoušci totiž dokáží vydýchat pomalé tempo většiny skladeb a ne úplně silné melodie a melancholicko-nostalgickou náladu desky. Desky, která je i přesto (resp. právě proto) až překvapivě silná, za což může rozhodně i složení hudebníků, kteří byly rekrutováni z Česka, Slovenska a Británie. Nemluvě o producentovi, klávesákovi a v neposlední řadě partnerovi hlavní protagonistky, Eddiemu Stevensovi.
Přičtěme k tomu ještě skvěle zpracovaný obal a booklet a máme tu opravdu pozoruhodné dílo, které navíc vzniklo uprostřed mainstreamu, což se opravdu moc často nestává. Obzvlášť zajímavé je, že Moruša není ani prodejní propadák, naopak. Na Slovensku dosáhla dvojnásobné platiny.
Teď jen trpělivě čekat na černého nástupce této desky. Na ní se má objevit i více elektroniky a podle slov Jany Kirschner má znít současněji.