O výše popsanou schizofrenii se postaral násilně přerušený první seznamovací poslech. Vložím CD do přehrávače, odposlechnu si si prvních několik nabušených taktů hraničících s obligátním metalcorem, aby se mi do ucha s ještě větší inteznitou vedral zvonek domovních dveří. Není důležité, kdo za nimi stál a zdržel mě obohacující konverzací na třičtvrtě hodiny, ale po návratu zpátky se z repráků line jakási onanistická kytarová polyfonie, jakou bych si představoval při hromadném hraní ve zkušebně, ve které si dali dostaveníčko hosté z Avantasie. Ale ať už jde o popis onoho metalcoreového začátku nebo o instrumentální orgie na konci, oba dojmy byly zcela vedle. Pojďme tedy dát Sanatoriu nějaký řád.
Spreading Dread se pohybují kdesi na pomezí mezi death metalem a thrash metalem. S prvně jmenovaným žánrem je kromě zpěvu pojí určitá ponurost a taktéž stavba skladeb včetně typických zasekávaček, změn tempa a vůbec všemožných variací na vše, čím nás zásobil už Chuck Schuldiner na svém vrcholném dílku „Symbolic“. Ale chceme-li popsat zvuk a charakter kytarových kil, je třeba hledat inspiraci kdesi u Entombed. Avšak to zdaleka nejsme u konce. Melodická hravost v rychlých vyhrávkách staví Spreading Dread na thrashmetalový podstavec, na který se sápou ruce heavymetalových hrdinů ošlehaných kytarovou zpěvností. Těžko představitelné? Vzpomeňme si třeba na „The New Order“ z dílny Testament, kde nádherná sóličía střídala hrubý nářez s takovou samozřejmostí, až se z toho uši tetelily blahem. Spreading Dread však zašli o něco dále. Nač servírovat zpěvné motivy po malých dávkách, když lze každé takové sólíčko protáhnout natolik, že během něho zapomenete na to, jaká řežba vás k němu dovedla. A komu příliš prodlužované kytarové zpívánky příliš nelahodí, nemusí zoufat, po nich vás Spreading Dread znovu rozsekají, aby vás za nějakou dobu znovu začali chlácholit dalším laskáním strun ve vyšších polohách. Ale nenechme se mýlit. Ač jsem skladby zahrnul tak kontrastními výrazy jako řežba a zpěvnost, vše udržuje pohromadě jev, pro který existuje další pojmenování – naléhavost. Spreading Dread vás nemají v úmyslu ani rozsekat ani ohromit monumentálností, nýbrž donutit k zamyšlení. Nad čím? Jakožto angličtinářský analfabet nebudu schopný poskytnout dostatečnou nápovědu, ale mnohé napoví vydařené ilustrace Jana Hory, které jsou součástí bookletu.
Sanatorium je dílko, které je vypiplané od prvního do posledního tónu. A pokud mluvíme o posledních tónech, v jeho závěru (pokud se dá 11minutová skladba takto nazvat) vás čeká bonus, o jakém se vám ani nesnilo. Závěrečná kompozice „Repentance je totiž jednou z nejkrásnějších instrumentálek, jaké kdy spatřily světlo světa uvnitř českých hranic, a to bez ohledu na to, jakým žánrům holdujete. Zbývá jen pogratulovat a smeknout.