Těžké valivé tóny dávaly tušit, že se rodí další skupina hlásící se ke stylu zvaný doom metal. Nicméně i o ni podlehli trendu přidávat k doom metalu ještě stoner a sludge. Já osobně až tak moc nehledím na to, kolika žánry či subžánry se kapela prezentuje, rozhodující je pro mě vždy výsledek a tou je jejich hudba. U některých kapel se touto kombinací vytvoří nechutný paskvil, ale je spousta dalších, kteří z každého tohoto subžánru dokáží vytáhnout maximum. BONG BREAKER rozhodně patří do té skupiny, co sítem kvality prošli. Když jsem na bandcampu objevil jejich první oficiální počin „Mountain,“ již po druhé skladbě jsem se rozhodl, že tohle si musím poslechnout celé. Tam jsem také zjistil, že jejich prvotinu natočili už jen dva hudebníci, Wilmar Timmerman a Mink Koops, kteří se postarali o všechny nástroje. O závěrečný mix šesti skladeb se pak postaral sám Wilmar Timmerman.
První ze šesti je „Down“ a již po několika rifech každý ví, co od této party může čekat. Nicméně, hutný zvuk kytar mě strhl svou těžkou přilnavostí natolik, že jsem se nechal těmi pomalými a jednoduchý tóny opravdu unést. Střed této skladby byl pak vyplněn zajímavě psychedelicky laděnou kytarou. Za to bodík navíc.
Pak přilétli supi „Vultures“ a stoner-doomová poušť se začala hemžit nejen těmito opeřenými mrchožrouty, ale i dalšími predátory, hady – „Snakes“. Tato skladba je odlišná od těch předešlých především nezvykle rychlou mezihrou, kde se škopky Minka Koopse rozjely opravdu velmi svižně. Ale jen to na třicet vteřin, jinak je tempo opět neměnné, pomalé a utahané.
Pak přicházejí naše hříchy – „Sins“ a s ní skoro deseti minutové blouznění psychedelickým světem BONG BREAKER
Ani pátý kousek „Vengeance“ neuhne o kousek, aby změnil tažení této těžké kavalerie. Za to titulní „Mountain“ je úmyslně zařazena až na konec této fošny. Nejdelší a nejrozvinutější skladba tohoto debutu. Zde se poprvé objevují hlasové proměny Wilmara Timmermana. Jeho chvilkový murmur je opravdu impresivním zpestřením této skladby. I samotné tempo se stává chvilkami ještě pomalejším než bylo zvykem. Ani to však nevydrží věčně a mění se v závislosti na rytmu. Tempo se zrychluje, pak zpomaluje a opět ty těžké valivé rify na okraji melancholického podsvětí.
BONG BREAKER jsou pro mě překvapivým objevem a já jsem rád, že mé uši na ně narazily, protože jejich „Mountain“ rozhodně stojí za poslech.