Zmíněný letmý poslech však dokáže jednoho i zmást. Člověk by z poměrně skočné muziky, rozpustilého lehkomyslného frázování a přímočarých textů oproštěných od hlubokomyslných metafor mohl nabýt dojmu, že se bude jednat o čistě veselou záležitost. Avšak přepnutí na level intenzivnějšího vnímání textů je následováno poznáním, že textové poselství tak bezstarostné není, ba dokonce obsahuje dost možná větší než standardní míru pankáčské naštvanosti na vše okolo. Ušetřeni tak nejsou náckové, komunisti, příznivci Alláha, amerikanizace, pisálkové jako já nebo lidé, kteří místo chození na koncerty sedí před televizí. Práce s texty je po pankáčsku osvobozena od lpění na detailech, chvílemi slabiky i veršové poselství trochu kulhají, a tak zpěvák Průža musí při frázování projevit slušnou dávku improvizace, což vede mimo jiné i k tomu, že chci-li porozumět všemu, je lepší mít otevřený booklet před očima. Ale přistihuji se, že mnohé z vyprávěných příběhů celkem poutají moji pozornost poměrně magneticky. K bookletu se ještě vrátím, každé písni je totiž věnována jedna stránka a kromě textu ji doplňuje i vyvedená stylová fotografie.
Pokud jde o muziku samotnou, všechny použité muzikantské i pěvecké prostředky mě baví. Nejde samozřejmě o žádné vysoké umění, ale svižné tempo, průbojné frázování, poměrně chytlavé melodie a energie, která láká do kotle, dělají z poslechu příjemnou záležitost. Pravdou však je, že jak poslech postupuje, nahrávka mě začíná svou monotónností trochu nudit. A závěrečné resumé? Kapela nehraje nic doposud nevynalezeného, ale fanoušek žánru nebude mít důvod stěžovat si na svou neuspokojenost. A objeví-li se Driák někde u vás na festivalu, ke stánku pro pivo si odskočit můžete, ale vraťte se s ním před pódium.