Toto jeho debutové album vyšlo v hudebně přeplněném čase předvánočním a pokud bych na něj nebyl upozorněn, nejspíše by mi beznadějně uniklo. Ondřej Soldán přitom není úplně nepopsaný list, ve svých čtyřiadvaceti letech za sebou má působení v lokálních skupinách, ale také dvě básnické sbírky.
Mladých písničkářů po republice krouží obrovské množství, ale jak už to tak bývá s tou kvalitou a kvantitou, až moc často se jedná o pouhé epigony populárního Tomáše Kluse. Ondřej Soldán naštěstí v těchto stopách úplně nekráčí.
V prvních skladbách Legendy a Vilém Tell rozehrává vtipné slovíčkaření s punkově přidrzlým výrazem ne nepodobným dalšímu mladému zástupci brněnského písničkářství, Danu Vertígovi. V této poloze ale moc dlouho nevydrží, xylofonem opepřenou skladbou Povětroni se od humoru vzdaluje a už se k němu nevrací.
Z vážnější části desky zaujme například “bajka” Aneta, zajímavým způsobem vyprávějící o rozpadu vztahu a nebo závěrečná melancholická skladba Sám. Přestože tyto dva “vypíchnuté” hity nejsou zrovna přenašeči dobré nálady, ve výsledku celé album pozitivně působí.
Po zvukové stránce Ondřej vsadil na osvědčenou a pro posluchače přístupnější formu studiové kapely. Kromě zdvojené akustické kytary tedy nechybí ani basa, bicí a další nástroje, které hudbu přibarvují. Pořád ale vše dokáže působit dojmem písničkářské nahrávky.
Nahrávky, na které Ondřej Soldán sice ještě přesně nedefinoval svůj styl, zároveň to ale není nic, za co by se musel stydět. Deska má něco málo přes půl hodinu a minimálně tuto plochu Ondřej dokáže smysluplně zaplnit.