Většinový vkus, patrný na vlnách rozhlasových rockových rádií při písničkách na přání, zahrnuje do své přízně touhou nechat si zahrát velmi často právě Sestry, Visáče, Harleje apod., což ovšem neznamená, že by naše hudební scéna neměla vyzrálejší muzikanty – od veteránů Dragouna, Prokopa nebo Mišíka po nové rovnako masám se nepodbízivé rockery. A s tím se opravdu nedá dělat nic, jen kultivovanějšímu posluchači trochu zamrazí, stejně jako při anotacích u filmové tvorby při tvrzeních typu, z nichž jde trošku hrůza – J. Strach, údajný režisér světového formátu, o Troškovi raději nemluvě…, Herz nebo Menzel by se museli obracet v hrobě, kdyby již nežili.
Pochopitelně fanatický příznivec kapely přijme od ní jakoukoliv novinku a lhostejného mine stejně jako dosavadní tvorba. Nicméně zde si dovolím zmínit dojem známého (žádný intelektuálně zaměřený hudební fajnšmekr, leč prostý, zlatého moku se neštítící tesař, horlivý příznivec obdobné muziky) z koncertu posledního turné, že i na něj to bylo příliš „lidové“. A rozhodně tím nemyslel příklon k folklóru, ale onu pivní show určenou chtivým masám.
Poslední album na obalu parafrázuje banán Andy Warhola v slovní hříčce titulu Fernet, namísto Velvet Underground, ale tato záměna mi přijde ve vtipnosti Fanánkových nápadů jako poněkud vyčpělé pivo, oproti vskutku geniálně jednoduchým a úderným vtipným nápadům typu Toi Story, příběh sraček (pro neinfantilní- namísto názvu dětského filmu Toy Story, příběh hraček), Líná hudba, holý neštěstí nebo Čaroděj ze země Koz.
Úvodní Svatá Petra pochopitelně není nějakým liturgickým počinem k oslavě neznámé světice, leč dojde, jak jinak, na postupnou konzumaci panáků a refrénovou halekačku „Prasata se koukaj na kozy, kozy zase na ta prasata…“, s přáním, nechť svatá Petra je prsatá. Vcelku typická skladba i zvuk kapely. Následný Nápis na Kovárně je evidentně reminiscencí na staré dobré časy, kdy vše snadné bylo, či se to tak jevilo, postesknutí nad místem, kdy pivo si již nedám…, příjemně nostalgická písnička. V Taneční pak mne samotnému již v úvodu se vybavily potupné chvilky, kdy navlečen do kvádra jsem se sám plížil podle zdi ve snaze být nespatřen, než namísto účasti v tanečních jsem propíjel s kamarády výpalné 20 korun, které jsem vymáhal za to, že na pro mne zcela neúčelné společenské kurzy dorazím (byly za to tenkrát čtyři plzně v drahém lokále, kde v onom nesnesitelném obleku jsem nevypadal zcela jako mimozemšťan). Skladba sama mi přijde jako slabší kousek alba.
Mnohem působivěji zní již intro k Underground jsme nestihli – v textu malé postesknutí o generačním posunu oproti Plastikům, ve finále dávající protagonistům songu zmiňovanou režimem zatracovanou ikonu undergroundu přežít. Pro mne rozhodně vydařená skladba, zatímco Dneska hrajou naši mne zcela míjí, a to nejen coby fotbalovým šílenstvím netknutého, ale i cítěnou obehraností tématu i formy, na jedna nula to nevidím, to je víc než prosté a jdu raději od toho pryč. Fyzické osoby (s cítěně dvojsmyslným významem obratem „No tak to ukaž – IČO!“) nenápadně zmíní branické hospody, lokalitu blízkou působnosti Sester, a kde po nadměrné konzumaci si snadno zaděláme nepříjemný pocit zvaný Kocovina – Oldřicha Nového svůdnická hláška: „Zavřete oči, odcházím“ je trochu v kontrastu s ne až tak přínosným mumláním nananananá v refrénu. Dechovkový úvod songu opěvujícího troubení jelenů v Tajnej Hajnej vystřídá víc než pro kapelu typický kvapík, a jak jinak, vše do putyky přenese, dojde na parohy, myslivce i finální troubení při poslední leči.
Havran je zcela prost černé poetiky Edgara Allana Poea, kterýžto se mi jako první s tímto slovem vybaví, stejně jako že havran má velmi daleko k vráně, rum a zelenou zde vystřídá exotická tequila. Následují Narozeniny s kratičkým rapovým finále, předposlední Takzvaná stará staví do řady vlastností družky ty dobré až dozadu – paradoxně tou propíranou je její pití jak duha, což by v dlouholetém kontextu textů mělo být darem z nebes. Plechový Ježíš hned v prvním verši představuje krásně pěnící pivo a vůni slaniny, skladba je obdoba starší klidovky Pumpa a dává mi při zamyšlení nad refrénovým obratem otázku, jak může Kristus z plechu vlastně hořet. Bohatá instrumentace je obohacena smyčcový kvartet, kterýžto rozepsal Ota Baláž.
Zbývající dva disky obsahují na dvě časové etapy rozdělený výběr, prakticky se jedná vzhledem k třicetileté existenci kapely o prvních a následných patnáct let činnosti. Pro fanoušky Sester tedy vlastně rozhodně nic nového, asi jako historka, jak frontman Sester k těžkému úrazu přišel, leda by coby oddaní uctívači kultu měli mezery v archivaci nahrávek svých oblíbenců – krom cover verze vlastní Pijánovky s účastí na turné i souputnických bratrů ze slovenské Nitry Horkýže slíže kompilace nabízí další novinku Hoja Hoj, popěvku z filmového muzikálu Noc na Karlštejně.
Obsahem VIP edice je VIP karta, o níž možno dozvědět se více zde http://www.trisestry.cz/jak-ziskat-vip-kartu-a-vyhody