Ve výčtu muzikantů na Smrti má tedy opět stejně jako na předchozím titulu nechybí Roman Dragoun, nebo Olda Krejčoves a v řadách podpůrných muzikantů se objeví baskytarista Filip Benešovský. Nově se do nahrávek i mimo prezentaci svých projektů zapojil Tomáš Kašpar, stejně jako členové kapely Primátor Dittrich: veterán Martin Vokroj a relativně nováček Míra Nováček.
Asi by bylo zbytečné pitvat zde na ještě neoschlou pupeční šňůrou zdobeném novorozeněti skladbu po skladbě – předesílám, že sám jsem autor jedné z nich, soud o ní ponechám druhým, leč objektivnost zaručena, o ostatních jsem neměl představu do obdržení finálního nosiče od autora, takže sám jsem vložil disk do přehrávače s očekávání, kdo, co a jak zde z Princovy poezie zpracoval.
Nutno s radostí konstatovat, že překvapení to bylo víc než příjemné – nezní to snad jak hanopis na předešlý počin, když je mi dáno konstatovat, že toto album se jeví být poněkud uchu mému libějším. A to ať již barvitostí, danou účastí akusticky křehkého Jiřího Wehleho, tak přítomností již od prvního riffu nastoupivšího kytaristy Oldy Krejčovese či neméně energického a zemitého Karla Vošty. Svou stopu na albu výrazně zanechal i Milanův letitý souputník z kapely Primátor Dittrich Martin Vokroj. Někteří z muzikantů nahráli veškeré nástroje sami, jinde s podporou domovské kapely, došlo i k vzájemnému prolínání muzikantů, přesto album nenabízí nepoměr mezi nahrávkami z domácích studií a vybavenějších profi zařízení, posun možností home recordingu je pro nás pamětníky, slepujícími přetržené magnetofonové pásky, pokecané pivkem za korunu sedmdesát, doslova mile neskutečný.
Těžko mi vyzvednout subjektivně nejlepší kousky alba, snad napoví nástin zásadních dojmů – Wehleho Je čas zní doslova pohádkově, Vokrojovu baladu Tam Někde obohacuje fascinují Benešovského pražců prostá éterická basa, charakteristická Dragounova cesta od Otavy k Seině je lehkou instrumentací i zpěvem těžká pohodovka, rozprostírající temnější vody čeří progresivním soundem Voštovo Platím, vrcholný Kašparův kousek Jsem má zem oblaží ucho milovníků raně sedmdesátkového art rocku i současného aktuálnějšího (leč onen odkaz plně ctícího) progresivního rocku, překvapí zvukomalebná Smutná psaní z brku primátorského kytaristy Nováčka, nezklame krátce před koncem zaznějící titulní Smrti má znovu se objevivšího Oldy Krejčovse, náladou zaujme zvolna s Milanovým hlasem plynoucí Nedomelova k spánku odcházející touha…
Album, kterým Princ otevírá a vyrovnává se s tématiku smrti, s kteroužto ať chceme či ne, se jednou potkáme, je počinem, který by jednoznačně měl své místo v poličce oblíbených titulů příznivců nekomerčního pojetí tvorby, kultivovaných textů i muziky s poselstvím i skrytými významy.
K materiálu alba již je dostupných několik klipů:
Smrti má – Olda Krejčoves
https://www.youtube.com/?gl=CZ&hl=cs
Platím – Karel Vošta
https://www.youtube.com/watch?v=7xrxWcTMGFE
Smrti – 2 Generations
https://www.youtube.com/watch?v=t-bSkPdLDHI
Opět se na vzhledu obalu podepsal v tom nejlepším slova smyslu fotograf Jan Vávra, vkusný booklet obsahuje spousty fotek z archivu protagonistů, celkový design pak je dílem Áji Dvořáčkové, úsporná kombinace černobílých fotografií s decentním oživením temně fialovou doplňuje kontext obsahu alba.
Tož, pohleďme smrti s úsměvem do tváře při poslechu tracků této lahůdky (ve výčtu pořadí skladeb jsou vynechány verbální vsuvky, toliko uvedeni autoři hudby, případně kapely, které ji nahrály).
Padají: Olda Krejčoves
Je čas: Jiří Wehle
Jednou: Martin Vokroj
Poposlední láska: Milan Dunka (Next Company)
Dohasínáš: Roman Doležal & James McKenna
Tam někde: Martin Vokroj
Kapka krve: Martin Němec (Lili Marlene)
Písek – Paříž: Roman Dragoun
Nevěřím II: Martin Vokroj
Smutný žert: Jiří Wehle
Smrti: Petr Hejna (2 Generations)
Platím: Karel Vošta
Jsem má zem: Tomáš Kobdzey Kašpar
Vál: Norbi Kovacs
Smích a kastaněty: Tomáš Kobdzey Kašpar
Smutná psaní: Míra Nováček
Smrti má: Olda Krejčoves
Touha šla spát: Miloslav Nedomel
Astrální bytosti: Pavla Johnsson
