Zmíněný žánr však u nás má poněkud omezené posluchačské zázemí, což je dáno i tím, že o srdce lidí bažících po přímočarých melodiích u nás vždy s trochu větší intenzitou a úspěchem bojovaly party, které jsem výše nastínil ve spojitosti s Pragokoncertem. Umístění koncertu amerických HOUSE OF LORDS do maličkého plzeňského klubu s příbuzným názvem House Of Blues tedy nemohlo překvapit, spíše nabízelo k hloubání otázky, jak se podaří čtyřem kapelám prostřídat na mrňavém pódiu, ke kterému jiná cesta než přes diváky nevede. A jak to tedy všechno 14. dubna 2014 dopadlo?
Před dvacátou hodinou nastupují na scénu olomoučtí BLACK TIGER. Oproti podzimní plzeňské zastávce posíleni o dalšího kytaristu a též o novou skladbu, která je příslibem, že se od této party, která v našich zemích provádí na poli AOR záslužnou osvětovou činnost, dočkáme do budoucna dalších povedených songů. V Plzni každopádně svým melodickým setem, ve kterém k mé lítosti chyběla hitová tutovka „Caroline“, udělali další krok k tomu, aby se přítomným vryli do paměti a už v ní zůstali.
Přichází první výměna a mně začíná docházet, jak to v oněch stísněných prostorách bude po celý večer probíhat. Na pódiu se totiž nic moc nemění, jen přicházejí noví muzikanti, píchnou kabely ze svých kytar do stejných aparátů a během chvilky může druhá kapela večera ESTRELLA začít hrát. Kdybych si je nenastudoval na internetu, pak bych při pátrání po jejich původu neomylně zabodl svůj palec do mapy Švédska. Nenechte se však mýlit, tahle parta je z britských ostrovů, zato ale servíruje svůj současný hairmetal přesně tak, jak to činí nejedni skandinávští kolegové. Excentrický zpěvák, vedle klasický kytarový hrdina vyroben dle vzoru výroby „80s“ a dynamická hairmetalová šou plná léty osvědčených sloganů a klišé. Zatímco ukázky na internetu mě příliš neoslovily, živé provedení mě spolehlivě vtáhlo do děje a zavázalo do budoucna k pravidelnému nahlížení do kapelního koncertního diáře.
Pak už přichází čas pro MAXX EXPLOSION, což jsou vlastně House Of Lords bez zpěváka. Toto vyjádření je však poněkud zkreslené, protože baskytarista Chris McCarvill zpívá naprosto excelentně a ještě lépe hraje na basu, přičemž jeho ultrarychlá prstohra připomíná Steva Harrise, který však při svých čtyřstrunných alotriích zpívá o poznání méně. Hudba Maxx Explosion se nese v duchu líbivého melodického hardrocku, ale přecejenom se do ní promítá i značná dávka téměř metalové energie pěkně poamericku. Kytarista Jimi Bell dává svému esgéčku pořádně zabrat a já si říkám, že je tomu tak proto, že se musí před nastávajícím setem své druhé poklidnější kapely trochu víc vyřádit. V tom jsem se však sakra spletl. Hitem dosavadního večera se stává chytlavka „Falling Away“.
Chvilka oddechu a trojice se tentokrát jako HOUSE OF LORDS vrací na pódium, ke kterému zanedlouho z chodby dokráčí se skleničkou vína v ruce také James Christian. Podá si ruku s několika fanoušky a za chvíli už se chopí mikrofonu, aby v prostorách klubu rozezněl jeden z nejlepších hlasů rockové historie. V prvních dvou písních trochu zápasí s neposlušným stojanem na mikrofon (ostatně, mikrofon samotný už toho na první pohled měl taky hodně za sebou), ale pak už nic pozornost nerušilo. K dalšímu dění snad ani není třeba nic dodávat. Směs nevyčerpatelné zásoby hitů, gejzír melodií, pompézních refrénů a k tomu muzikantské mistrovství, na které byla radost se dívat a ještě větší radost jej poslouchat. A vůbec nevadí, že v mých znalostech diskografie jsou doposud díry jako v ementálu (bude napraveno), protože všechny písně zabírají na první dobrou. Instrumentalisté v kapele dostanou velký prostor předvést své umění, a to zdaleka nemám namysli jen chvíle, kdy jim byl dán prostor pro sólo. Chrisova basa mně zvoní v uších ještě teď a Jimiho energická riffohra dala mým ušním bubínkům odpočinout až asi tak tři dny po skončení koncertu.
Zajímavost na závěr. U všech kapel hrají výraznou roli klávesové party, ale žádná nepřijela s živým klávesákem, což mě jako někoho, kdo má k tomuto nástroji více než vřelý vztah, trochu mrzí. Na druhou stranu, o to větší byl prostor pro ostatní instrumentalisty a ti jej vyplnili měrou vrchovatou. Pokud jde o návštěvnost, klub zdaleka nebyl plný, i když dle jednoho svědka nebyla účast (ani velikost klubu) nějak výrazně odlišná od koncertu v sousedním Německu. Jenže co víc už tady může být, než dvě americké kapely, které jsou špičkou žánru? Kdybych tady ale začal vyjmenovávat kapely, které tento klub dokážou zaplnit, tak by asi nejeden čtenář omdléval hrůzou. Také bylo znát, že na tuto hudbu chodí spíše posluchači než pařmeni, takže odezva pod pódiem byla trochu nesmělejší. Ale o to větší superlativy padaly ze všech koutů po skončení koncertu, takže pořadatel si musel chvílemi připadat jak generál Patton po osvobození Plzně. Skvělý příslib do budoucna a dokonalý důkaz toho, jak moc se na tyto kapely vyplatí chodit. V případě, že přesvědčíte někoho dalšího, aby šel s vámi, bude vám celou cestu z klubu děkovat. Ostatně, další příležitost na sebe nenechá dlouho čekat. 10. května přijíždí do plzeňského House Of Blues JEFF SCOTT SOTO (Talisman, Journey, Yngwie Malmsteen, Axel Rudi Pell, W.E.T. a milion dalších).