Deska Valerie vyšla pod hlavičkou Supraphonu, na jehož internetovém obchodu je teď celkem populární. Své v tom možná hraje pěkný obal plný mladých holek a možná také hudba. Deska má totiž dobrou produkci, zní moderně a také překvapivě tvrdě.
Tedy minimálně na začátku desky. Ten by se dal zároveň popsat jako vrchol alba, protože skladby Valerie, Náměstí nebo Laní oči mají až odzbrojující tah na branku a energii. Ta může připomínat až současný stadionový rock á la Foo Fighters.
Výkladní skříní kapely jsou především refrény, které jsou vždycky pořádně nabušené a hutné. Tak to sice vypadá na celém albu, ale druhá část desky je výrazně pomalejší a právě menší drive ubírá desce body. Výjimkou je až poslední skladba Svět bez pravidel, kde hrají až nezvykle velkou roli syntetizátory.
Občas mám problém s texty, které na mě působí až moc plytce. Dojemný Klub 27 asi nikomu slzu v oku nevyloudí a jiné skladby zase opakují stokrát opakované. Deska má ale to plus, že její obsah pochopí snad úplně každý.
Imodium tedy předvedly vcelku očekávatelný výkon. Deska je rozhodně lepší, než její předchůdce Polarity a zvláštní plus si u mě kapela vysloužila tím, že si na křest Valerie pozvala letňanské výtržníky Wild Tides. Titulní Valerie se navíc stává možná nejlepší skladbou kapely, takže zbytečná deska to rozhodně není.