I když novinky. Ve jménu míru již vyšla na konci loňského roku, přesto jde o
desku, která si zaslouží lehké připomenutí a pozornost našich hudby
milujících čtenářů. Kapela vznikla již v roce 1997 pod názvem Dream Of Pain,
až později se přetransformovali pod zkratku D.O.P. I přes dlouhou historii
plnou personálních rošád se plnohodnotného debutu vlastně dočkali až právě s
aktuální nahrávkou (nepočítáme-li devíti skladbovou desku Oběti z roku
2008). A nášup je to parádní. Pokochat se můžete nejen hrozivým rykem
zpěváka, ale i brutálními kytarovými riffy. Ty sice postrádají větší
variabilitu, která by desku rozhodně obohatila, ale výsledek tak zase působí
agresivněji, surověji a punkověji.
Do budoucna však D.O.P. budou muset na kompozicích nových písní zapracovat.
Ve jménu míru zní sice perfektně undergroundově, avšak mu chybí pestrost,
jejíž absence by v případě dalších počinů mohla způsobit stereotyp a fádnost
tvorby. Tento styl mohl fungovat v devadesátých letech, kdy byl národ
hudebně a žánrově vyprahlý, ale dnes by se tím mohli odkázat na odstavnou
kolej tvrdé hudební scény.
Plusem jsou zcela jistě české texty, které jsou v případě tvrdě metalových
uskupení příjemným zpestřením a alespoň se skupina neskrývá za angličtinu,
které stále velká část domácího publika nerozumí. Největší nářez pak
představuje titulní Ve jménu míru. Vypíchnout lze i další povedené kusy,
jako Zůstali jsme sami či Můj bůh. Ke konci nahrávky však kvalita kolísá a
objevují se i vatovější písně, které by bylo možné oželet.
Přes všechny výtky musím s klidem konstatovat, že mě nahrávka potěšila a
nabyla energií. Velká dávka surovosti se však asi nejlépe prezentuje živou
formou a myslím si, že v klubu by mohli nové skladby znít ještě
přesvědčivěji a ostřeji. Uvidíme kam se do příště D.O.P. posunou.