VÁCLAV JEŽEK
Rozhovor s historicky druhým baskytaristou Arakainu probíhal nadvakrát. První část skládající se z první otázky probíhala na poklidné venkovní terase, zatímco druhá v rušném prostředí na chodbě před muzikantskou šatnou chvíli před vystoupením. Jak už jsem psal v reportu z akce, dotyčný hudebník vypadá jako vysokoškolský profesor, profesorsky na pódiu hraje, ale v neposlední řadě tak i mluví.
Příchody a odchody muzikantů z kapel patří mezi mediálně propíraná témata, takže nelze začít jinak. Jak ses do Arakainu dva roky po jeho vzniku dostal?
Já začnu trošičku oklikou, jestli můžu. Teď se hodně mluví o panu Wintonovi, jak kdysi zachránil ty židovské děti. A ono to na něho prasklo, když mu bylo osmdesát. A já si myslím, že on si to po té době ani moc nepamatuje, jak to všechno bylo. Akorát ví, že tenkrát udělal něco dobrého a že to mělo dobrý konec. Podobné je to vlastně u mě. Je to už tak strašně dávno, že si to moc nepamatuju. Takže všechno, co říkám, jsou útržkovité vzpomínky v zásadě téměř zapomenuté. A potom také listuji v knížce Dvacet let natvrdo a čtu si, jak to vlastně bylo. Ne, teď vážně. To bylo tak, že já už od sedmnácti let hrál už s různými kapelami, potom jsem šel na vojnu a po vojně jsem odešel do Prahy a přemýšlel jsem, co budu dělat. V zásadě jsem měl dvě možnosti. Mě vždycky lákala taková spíše intelektuální hudba, Pink Floyd a podobné věci, ale myslel jsem, že v té době žádná kapela nepotřebovala muzikanta mého formátu. A na druhé straně, takovým protipólem téhle intelektuální hudby byl heavy metal. A shodou okolností to bylo tak, že jsem si dal inzerát do Lucerny, že hledám místo v kapele, a v ten samý okamžik dal Jirka Urban inzerát, že hledají baskytaristu. A tak se to tenkrát nějak sešlo, že jsem tam přišel, zahrál jsem a domluvili jsme se.
Před Tebou byl v Arakainu jeden basák, po Tobě už taky jenom jeden, takže to není až tak exponovaná pozice. Takže mi to nedá, abych se nezeptal, proč tam nejsi dodnes?
To proto, že ta muzika se postupně vyvíjela. A ta hudba se neustále zrychlovala, zrychlovala, zrychlovala, zrychlovala, zrychlovala (poznámka autora – toto není chyba tisku), dokud to nebyl nějaký ten speed metal nebo tak něco, a pro mě už tam nezůstávalo moc místa. Tam se jednalo o to, abych hrál co nejrychleji a jeden tón. A to mě moc nenaplňovalo. A klukům se taky zdálo, že to není úplně to pravé ořechové. Oni si ze mě vždycky dělali srandu, že jsem jazzový baskytarista. Ale je pravda, že opravdu jsem jazzový baskytarista.
Když jsi byl se svou žánrovou vyhraněností přecejenom někde jinde než ostatní, tak mě napadá, jestli máš doma kompletní diskografii Arakainu?
Ne, nemám. (smích)
A kde jsi při sběru zhruba skončil?
To je úplně náhodně, je to prostě neuspořádaná sbírka několika cédéček. Mám všechna, která jsem dostal od kluků zadarmo (smích). A nejvíc mě zajímala asi ta historie, jednička a dvojka, protože to jsou ty věci, které jsem hrál. Jakmile jsem odešel, tak jsem trošičku přestal tu muziku sledovat.
V současné době se tato třicet let stará kapela snaží po hudební i zvukové stránce držet krok s mladými partami. Sleduješ současný Arakain?
Zase celkem nesystematicky a náhodně. Ale mám pocit, že se to zase zpomalilo a že to jde nějakým rozumným směrem.
KAREL JENČÍK
Rozhovor s Karlem Jenčíkem, historicky druhým bubeníkem Arakainu, probíhá na venkovní terase hospody kulturního domu Šeříková poté, co byl po první otázce odvelen baskytarista Václav Ježek na zvukovou zkoušku. Karel byl tedy první muzikant, s nímž jsem rozhovor dokončil.
Začnu obligátní, téměř povinnou otázkou. Jak ses do Arakainu dostal a jak na tom Arakain tehdy už byl, co se týče všeobecné známosti mezi fanoušky?
Arakain hrál v tu dobu pět let a je pravda, že já jsem hrál do té doby jinou muziku a o Arakainu jsem akorát věděl, že s ním hostuje Lucie Bílá a že je to metalová kapela. V té době jsem nikde nehrál, vždycky jsem měl občas pauzu z rodinných důvodů. Pak jsem obvolal pár kapelníků. Aleš byl první, kdo se mi ozval, a tak jsem šel do Arakainu.
Mám tady před sebou dlouhý výčet kapel, ve kterých jsi za svou kariéru působil, a to tady zdaleka nemám všechny. Vidím také, že jsou ty kapely žánrově velmi rozličné. Nazval by ses bubenickým experimentátorem, který se nebojí vyzkoušet všechno?
Já bych řekl, že jsem možná poměrně univerzální bubeník. Ale v poslední době jsem se vrátil k tomu, v čem jsem začínal, a to je rocková muzika, blues rock a takovéhle věci.
Co si tak pamatuji, v době Tvého působení už šel Arakain hodně nahoru, takže se nabízí otázka, proč tam nejsi dodnes?
Arakain v tom roce 1988, kdy já jsem odešel, byl na rozcestí. To znamená, že kluci chtěli už odejít na volnou nohu. A to jsem já nemohl a nechtěl, protože jsem považoval zaměstnání za jistotu a v té době to všechno přece jenom vypadalo nejistě a myslel jsem, že tímhle se člověk neuživí, což se samozřejmě později ukázalo být nepravdou. Ale to byl jeden důvod a druhý byl ten, že já nejsem typicky dvojkopákový bubeník, takže jsme se rozešli. Já jsem pak šel do Assessoru, což byla thrash-death metalová kapela. A taková zajímavost, kterou objevil hudební publicista Petr Korál, je, že vlastně Assesor vydal první LP o půl roku dřív než Arakain. Hraní v Arakainu se mně líbilo, lecčemus mě naučilo, protože jsem se v té době musel naučit na dva kopáky. Tam jsem přišel jako bubeník, který hrál jenom na jeden. A pak se mi to hodilo v Assessoru.
Jak se jako člověk, který byl u toho růstu kapely, díváš na to, jak šel Arakain stále dopředu a jaké renomé si získal? Přecejenom, koho by napadlo, že Aleš Brichta bude zvát o 25 let později na svůj koncert jako hosta Karla Gotta nebo že Arakain bude dělat koncert se symfonickým orchestrem? Jak to sleduješ takhle z pozvdálí?
Tak já jsem kapele fandil pořád, tam nikdy žádná zášť nebyla ani z mé strany ani ze strany kapely. Tohle samozřejmě klukům moc přeju, protože oni se do toho dali úplně stoprocentně. Já jsem zvolil jinou cestu a dělal jsem dál muziku jako koníčka, oni ji dělají profesionálně a dobře. Jak Arakain, tak Aleš.
A kde Tě za bicí soupravou můžeme vidět dneska?
Momentálně hraju s kapelou Doggybag. Ten název vznikl tak, že předchozí kapela se jmenovala Nahoře pes, ta zanikla a na jejich zbytcích vznikl ten zmíněný Doggybag. Hrajeme takovou bluesrockovou muziku. Hrajeme vlastní skladby nebo převzaté, z těch bych mohl jmenovat třeba Joea Bonamassu, takže to špatná muzika není.
MAREK PODSKALSKÝ
U Marka Podskalského jsem se nemusel bát, že můj provizorní diktafon jeho slova nezachytí. Mluva a artikulace byla skutečně výrazná, snad jen rychlost a kadence se dala přirovnat ke sportovci, kterému sportovní komentátor mikrofonem zatarasil cestu do šatny. Občas se odpověď dostala kamsi jiným směrem, než byla mířena otázka, ale snad bude z rozhovoru cítit autentická radost, s jakou se tento muzikant na vystoupení chystal.
Na postu kytaristy Arakainu jsi byl během několika málo let v pořadí už třetí, takže tato pozice se zdá být v této kapele trochu nejistá. Jak ses tenkrát do Arakainu dostal a co jsi od toho očekával?
Ježiš, jak jsem se tam vlastně dostal? No, úplně náhodou. Šel jsem za nimi za kapelu Želená neděle, protože jsem s ní hrál a měli jsme hrát před Arakainem. Já tam šel jenom za Alešem nějak se domluvit, jak to bude, a oni zrovna měli konkurs. Ale slyšel jsem, že už měli nějaký zájem předtím, takže když jsem tam za tu kapelu Železná neděle přišel, někdo řekl, že když už je tam ten konkurs, tak ať to zkusím i já. Takže jsem začal hrát a v podstatě po prvních tónech bylo rozhodnuto.
To už byl Arakain tehdy na cestě vzhůru?
To byl na cestě vzhůru, to už byl známý, hodně známý. To už jsme věděli jako mladí kluci, že existuje nějaký Arakain a že je to hrozná bomba.
Když už ses dostal do své vysněné kapely, proč jsi tam nevydržel déle, třeba až dodnes?
Počkej, jak se to vlastně stalo? Asi dalším vývojem. Protože já jsem trošku jiného ražení té muziky. Jak pak byla ta stylizace jiná, tak já jsem se také dostyloval někam úplně jinam. Už mě bavily zase trošku odlišné party a kluci si pak vzali mezi sebe zase lidi, který byli zase trochu jiný. To je takový muzikální vývoj.
Co se pak děje v hlavě, když už člověk sleduje všechno dění zpovzdálí? Zpěvačka se za pár let a nadlouho stane nejpopulárnější televizní celebritou, Aleš Brichta reálně plánuje, že mu Karel Gott zazpívá na koncertě Šeherezád, Arakain dokonce koncertuje se symfonickým orchestrem. Musí to být asi zajímavé se na to koukat, když jsi byl součástí těch začátků.
Určitě, oni to pak kluci dotáhli hodně daleko. Byli do toho zapálení a v podstatě za tím šli. A to je dobře, já jsem vždycky rád, když to takhle vidím, takže jim fandím. To rozdělení potom bylo takové nemilé, protože já mám kamarády v Arakainu, ale i Aleše. Ale musím přiznat, že jsem rád, když je nějaká takováhle akce, třeba když si mě Aleš pozval na padeástiny, kde jsem hrál Ztráty a nálezy. Ona už je to taková klasika, kterou si hrají a zpívají i žáci na kytaru.
A kde Tě mohou posluchači slyšet dneska?
Dneska mám takové rockové country, jmenuje se to Buffalo Bill a hrajeme takové to bigbítové country, máme stránky www.buffalobill.eu. A hrajeme všude. Po Praze, po republice, motorkářské srazy. Je to zajímavé i v tom, že tam zpívá holka, která předtím působila u Schovanek, a my ji teď podporujeme takovým rockovým nádechem. Chce to, aby se člověk vymanil té spoustě kapel a muzikantů, chce to trochu se odlišit, zkusit zase něco jinýho.
MILOŇ ŠTERNER
U Miloně Šternera jsem mohl jít zcela najisto, jelikož ho mám na západočeských pódích nezřídka možnost vidět. Dlouhá léta hraje ve skupině Paradox, takže u něho nemůže být o nějaké ztrátě muzikantské kontinuity ani řeči.
Já Tě znám jako člověka, co se pohybuje na Plzeňsku, jak ses tedy před dávnými lety ocitl v pražském Arakainu?
Tak to už skoro ani nevím. Jooooo, už vím. Kamarádova holka kamarádila tehdy s Alešem. A Rudolf Rožďalovský tehdy z Arakainu odcházel. A Aleš věděl že hraju, takže se mě zeptal, jestli to k nim nechci jít zkusit. Tak jsem šel s nimi na zkušebnu, slovo dalo slovo a už jsem tam zůstal.
Protože jsi u hudby zůstal pořád, dnes nabízí se otázka, proč nefiguruješ v sestavě Arakainu do dnešních dnů?
To bylo tenkrát neslučitelné. Já jsem tenkrát dělal vejšku v Liberci a to se nedalo sloučit. Dojíždět do Liberce a hrát, to nešlo zvládat. A potom samozřejmě přišla ještě vojna.
Arakain byl kapelou, která šla kontinuálně vzhůru. Před Tvým působením, pak v době, kdy jsi tam hrál, ale i v období následujícím. Pak jsi tedy měl možnost sledovat dění zpovzdálí. Jak se na to vlastně dívá, když o několik desítek let později třeba není pro Aleše Brichtu problém zavolat Karlu Gottovi, jestli by si nepřišel zazpívat na koncert, o Lucii Bílé netřeba mluvit a Arakain dokonce nahrává s filharmonií? Jak to vidí člověk, který byl u zrodu nebo v začátcích?
Tak já abych řekl pravdu, tak to v podstatě jde mimo mě. Já se na to dívám tak, že si říkám jó, jasně, Lucka, nebo podobně, když vidím Jirku Urbana nebo Aleše. Takže že by se mě to nějak osobně týkalo, to ne. V Paradoxu kdysi zpíval Petr Kolář a dneska, když ho vidím v televizi, tak si řeknu jé, hele, Petr. Ale tím to pro mě končí. Takže je to dobré, hrozně jim to všem přeju, fandím jim, ale nějak osobně se mě to nedotýká.
Teď mně došlo, Ty jsi vlastně s Arakainem spojen nadvakrát. Arakain dal Paradoxu kytaristu a Paradox Arakainu zpěváka.
Jo, já taky říkám, že kdo v Arakainu nehrál, tak ten tam hrát bude.
Můžeš říci ještě něco ke své současné kapele?
Hraju v Paradoxu, tím už tedy taky prošla hromada lidí. Teď budeme hrát na nějakém festivalu v létě, prostě tak nějak normálně jako jiné místní kapely, já to takhle z hlavy nevím. Teď jsem měl spoustu starostí s tímto projektem, takže nějaké datumy tady neřeknu, ale na nějakých letních festivalech se objevujeme.
Když jsi zmínil ty starosti, jak probíhaly zkoušky na Arakain memorial?
Neprobíhaly. Včera jsme se viděli prvně, třásli jsme si pravicí a vzájemně jsme se představovali. Koukali jsme, komu narostlo břicho a komu vypadaly vlasy. Ale oni kluci zkoušeli už minulý týden, ale já jsem byl na dovolené, takže jsem se vrátil až v neděli a až včera jsme to nějak zkusili. Tak ono to zapomenout v podstatě nejde, šlo jenom o to, nějak to sehrát. Snad to dobře dopadne.