U zakládajících členů se mi poštěstilo najít je všechny pohromadě u zábradlí za kulturákem a vyzpovídat všechny takřka stejnými otázkami, které mířily především na srovnání toho, co bylo, a toho, co bude.
RUDOLF ROŽĎALOVSKÝ
Historicky první kytarista neproslul pouze založením nejznámější české metalové kapely, ale též výrobou vlastních lampových zesilovačů, které měly tuzemským muzikantům zprostředkovat zvuk inspirovaný britskými Marshally. Pokud na někom z původní sestavy tréma nebyla vidět, byl to právě on. Ale možná opak byl pravdou.
Dnes ráno jsi vstal s vědomím, že vyrazíš hrát s téměř kompletním starým Arakainem. Teď, když už jsi na místě, můžes srovnat, v čem se dnešek podobá dni, kdy jste odehráli první vystoupení, a co všechno je dnes jinak?
Já myslím, že všechno je úplně jinak, protože člověk po určitých životních zkušenostech už také všechno vnímá jinak. Když jsme byli mladí, tak jsme se těšili, co všechno bude, ale dneska už všechno bereme zodpovědněji, abychom se toho zhostili dobře. Ale pocity jsou pěkné, protože se vrací takové ty vzpomínky a pocity hraní s těmi kamarády, jak to tehdy bývalo. Ale samozřejmě už to není úplně stejné. Nedokážu to rozpitvat úplně přesně a konkrétně, protože na to teď asi nemám slovní zásobu.
Co se týká nějaké spotřeby lihovin, očekává se dneska podobný průběh jako před lety, nebo to bude také trošku jinak?
To má každý individuálně, jak s tím alkoholem vychází. Já jsem známý odpůrce alkoholu a abstinent (pozn. autora – těžko říci, při této větě se Ruda trochu usmívá), já si dám tak dvě pivka a konec, takže… (v tu chvíli Miroslav Nedvěd říká cosi o nějakém včerejším večeru, který se protáhl do dvou do rána, ale Ruda trvá na svém) … já si to zdravotně nemůžu dovolit nějak přepísknout, takže co se týče alkoholu, tak nejsem zrovna ten správný maník. Ale u ostatních nevím.
Arakain šel od samého počátku slibně nahoru. Proč ses jich tedy nedržel a nejsi tam dodnes?
Tak já jsem tam byl v hlubokém socialismu, komunismu, kdy ta kapela byla jedna z mnohých. A proč tam nejsem, to má mnoho důvodů, byl jsem tam dva roky, hrál jsem tam tady s Oldou Maršíkem, ale ten oznámil odchod a já jsem tenkrát nějak dozrál k tomu, že když tam není Olda, tak tam také nechci být. Mezitím jsem dostal nabídku z Orientu, který kupodivu měl více kšeftů a vystoupení. A měl jsem to blíž, takže takhle nějak to vyplynulo. A proč tam nejsem dneska, já bych tam asi stejně nebyl dodnes, protože by mě určitě nahradili jiní, mladší a asi bych o tom ani nerozhodoval.
OLDŘICH MARŠÍK
Původní baskytarista Arakainu, Oldřich Maršík, už se hudbě dlouhá desetiletí nevěnuje, ale jeho metalová image byla i po letech nezpochybnitelná. Díky své dlouholeté absenci v hudebním dění bude možná on ten pravý, kdo může nejlépe srovnávat, jak to bylo a jak to je. je.
Protože si pamatuješ úplné začátky Arakainu, musím se Tě také zeptat, jaké vidíš rozdíly mezi vašimi prvními koncerty a tím, co se připravuje právě teď?
Já bych tady trochu nesouhlasil s Rudou Rožďalovským, který říká, že mu to přijde úplně jiné, protože to, že se všechno dělalo na poslední chvíli, mně hrozně připomíná naše začátky. Dobře si vybavuji první vystoupení Arakainu, kdy jsme zkoušeli ještě chvilku před koncertem. Zase jdu na to pódium se stejnými pocity jako tenkrát, že to prostě ještě neumím. Takže mi to prostě stejné i po těch letech. A že jsem tedy vypadl z té muziky na pěkně dlouho.
Když se tady dívám na ten historický personální rozpis, tak basa není v Arakainu zase tak exponované místo, kde by se personální obsazení nějak moc měnilo, takže co je důvodem, že v té kapele nejsi dodnes?
U mě tenkrát nějak převážily jiné koníčky. A jak jsem zmiňoval tu nejistotu, tak Aleš byl vždycky člověk, který to hrnul kupředu mílovými kroky. A já jsem prostě nechtěl vystoupovat v Lucerně, když jsem měl pocit, že to ještě pořádně neumím zahrát, že jo. Takže to byl takový tlak. Řekl jsem si, že když půjdu někam na tenis, tak si v klidu zahraju, tady to jsou pro mě pořád samé nervy, takže jsem z toho nějak vypochodoval.
Zmínil jsi, že jsi z hudby úplně vypadl, hrál jsi někde ještě po odchodu z Arakainu? A hraješ někde v současnosti?
Teď už nikde, pětadvacet let jsem nástroj nedržel v ruce, dneska budu hrát na basu, kterou jsem měl pětadvacet let na půdě na chalupě. Musím se zmínit, že má pořád původní struna, to je trochu raritka. Všichni ti muzikanti, tady ti profíci, se chytají za hlavu, když jim řeknu, že tady na té mé base jsou struny třicet let. Je to trochu problém, že se mi to rozlaďuje, ale jinak myslím, že to odehraju. Po Arakainu jsem byl ještě vtažený na chvilku do takového brnkání s kamarády a i to se poté rozplynulo. Hlavně po té revoluci, to už pak převládala práce, takže pětadvacet let nic.
Jak ses jako jeden z otců zakladatelů, který s těmi lidmi začínal, díval na ten další vývoj? Před dvěma lety zval Aleš Brichta Karla Gotta, aby zazpíval na jeho koncertu Šeherezád, Lucie Bílá vyhrává jednoho slavíka za druhým, Arakain hraje s filharmonií. Jaké to je z pohledu toho, který stál u zrodu?
Musím se přiznat, že jsem ten vývoj až tak nesledoval, neznám ani všechny desky Arakainu, slyšel jsem vždycky ty věci spíše příležitostně. Jinak si myslím, že tohle je všechno taková i trochu komerční záležitost, dneska se v té hudbě musí myslet i na uživení, takže rozhodně takové záležitosti neodsuzuji a chápu to.
MIROSLAV NEDVĚD
Původní bubeník Arakainu, Miroslav Nedvěd, nejprve z povzdálí přihlížel, jak dělám rozhovory s jeho souputníky z první sestavy, aby poté také přišel sdělit své dojmy, tentokrát o poznání stručněji než jeho spoluhráči.
Když se dívám na Tvou máničkovskou image, zdá se, že Tebe ten metal ještě nepustil.
To určitě ne. (smích)
V Arakainu už v dnešních dnech působí jenom jeden původní člen. Vzhledem k tomu, že jsi pak u metalu stejně zůstal, proč nejsi Ty tím druhým?
Já mám teď takovou amatérskou metalovou formaci, jmenuje se to Galous Hell (pozn. autora – možná Gallus Hell, internet bohužel nenabízí odpověď na to, jak se ona kapela píše), a v Arakainu nehraju protože jsme se tenkrát rozešli proto, že jsem chtěl vždycky dělat trošku jinou muziku.
Jakou konkrétně? Arakain pak také procházel výrazným vývojem. Takže v čem jsi se s nimi rozcházel?
No, já jsem skončil, když to řeknu úplně upřímně, u blitíčka.
Ty jsi u hudby po celá léta zůstal, takže možná to budeš vidět trochu jinak než Tví bývalí spoluhráči. Co všechno bylo stejně a co všechno bylo jinak, když jsi ráno vstal před třiceti lety a vyrazil hrát s Arakainem, a co všechno bylo stejně a jinak dneska?
Dneska je tady trošičku maličko tréma, protože na to nebylo zrovna dvakrát moc času, ale jinak je to furt stejné.
Vzhledem k tomu, že jsi v branži zůstal, sleduješ dál Arakain? Diskografii vlastníš?
Nemám. Bohužel ne, nedostal jsem se k tomu. Poslouchám muziku hodně všeobecně, dalo by se říct jakoukoliv – rockovou, bluesovou, metalovou. Z Arakainu mám doma určitě nějaké střípky, ale že bych to poslouchal nějak více, tak to ne.
Našel bys nějaký nejoblíbenější počin od Arakainu?
Dostal jsem od Aleše jeho dévédéčko, to je příjemné, dobře se to poslouchá, dobře se na to i kouká. Arakain jako takový nevím, mám tam samozřejmě nějaká vzpomínková alba, to jsem dostal, když bylo těch dvacet nebo pětadvacet let, ale jinak celou jejich tvorbu nějak ucelenou nemám.