Když se dlouho ždíme jeden hadr, zákonitě musí přijít moment, kdy už se z něj prostě nic nového nedostane. Ně, že by se kapela v tomto stavu nutně nacházela, z Detoxu je ale cítit stereotyp a trochu i únava.
To ale neznamená, že by fanoušky musela zklamat. Ať už se jedná o pomalejší a zároveň dost tvrdou titulní skladbu, kritizující vliv médií na jejich konzumenty, klipem opatřenou Od soumraku do úsvitu s textem Márdiho z Vypsané fiXy nebo klasickou Izaášovskou akustickou baladu Málo vím, máme tu opět vypalovačky s jednoduchými, ale o to silnějšími a údernějšími nápady.
Kromě toho je nutno poznamenat, že z hudebního hlediska se zatím jedná o nejpestřejší nahrávku třineckého souboru. Na jednu stranu se zde podepsaly zkušenosti z unplugged koncertů a na druhou stranu Doga zavzpomínala i na své tvrdě rockové kořeny.
Z mého pohledu ale přibývají i zbytečnější skladby. Jasným příkladem budiž píseň Gravitace. Mám dojem, že i interpreti o množství příček níž by rozmýšleli, jestli píseň s textem “k čemu jsou potom naše pohrabáče / když visí dolů, každý muž zapláče” zařadí na desku. Kromě toho jsou na Detoxu také dvě písně se sportovní tématikou, z nichž obzvláště bonusová Ocelová síla, věnovaná třineckému klubu, neměla opustit brány stadionu, kde je její užití pochopitelné, respektive přímo žádané. Na studiovém albu už tolik ne.
Doga pořád stojí na charismatickém Izziho chrapláku, dobře zvládnutém bigbítu a třeba také na tom, že si díky své popularitě může dovolit spolupráci s velkými jmény. Podle aktuální řadovky ji ale moc prvků neodlišuje od tisícovek tancovačkových kapel.