Ovšem, dá se vynechat festival, který jako svou hlavní hvězdu potvrdil S.D.I.? Ten, jehož první krůčky seznamování s metalem spadají do 2. poloviny 80. let, zná jedinou správnou odpověď. Takový festival se vynechat nedá, ba dokonce účast je přímo povinná. A tak není divu, že nás z Plzně vyráží celý minibus a osádka (povětšinou s tričky typu Obscene Extreme) mluví o tom, jak večer uvidí S.D.I. s takovou úctou a natěšeností, že by takové nábožné očekávání nevyvolal ani návrat Beatles či zjevení samotného satanáše.
Malý, téměř domácký areál je položen ve vyšší poloze Březové u Sokolova. Kolem dokola se rozprostírají kopce, o atmosféru je tedy postaráno i z tohoto působivého vizuálního hlediska. Ale protože si pořadatelé nevzali ponaučení z Cimrmanovy hry, kde bylo názorně ukázáno, co dokáže takový vichr z hor, vzal jeden z přistavených stanů za své už při vystoupení první kapely. Což ale vůbec nevadilo, aspoň nepřekážel. V grilu se rožnilo voňavé vepřové a všude vládla domácí atmosféra. Odskočit si přes ohraničující pásku a zase se do areálu vrátit? Nic snadnějšího. Přesto jsem v areálu nepotkal snad nikoho, kdo by neměl poctivě zaplaceno a na ruce mu chyběla nezbytná modrá páska. Kdo by také upíral pořadatelům 200,- Kč (v předprodeji dokonce 150,- Kč) za splnění 20letého snu o S.D.I.
Akci otevírají numetaloví NOISEBONE z Ostrova. Pro většinu oldschoolově naladěných návštěvníků (mezi které se počítám také) byli spíše zpestřením (byť jejich žánr už dnes do škatule retro můžeme zařadit taky), každopádně první posluchači už si nacházeli cestu k pódiu a ostatním kapela posloužila jako příjemná kulisa pro ponořování se do festivalové nálady. Protože thrashe není nikdy dost a jeho přítomnost na žádném festivalu nemůže vadit v jakémkoli množství, nastupují na scénu budějovičtí KAPYBARA. Jejich pojetí thrash metalu je spíše modernější a blíží se hranici, kde si podává ruce s deathmetalem, s o to větším překvapením zjišťuji, že jejich kořeny sahají až do počátku 90. let. Pak už se šlape ještě víc do pedálů, zkreslení zesilovačů se posouvá ještě více doprava a na pódiu se objevují slovenští OBLITERATE, aby do přítomných narvali trochu temperamentního a značně znervózňujícího grindmetalu. Pánové do toho jdou naplno a co chvíli se objevují mezi publikem, aby všem dopřáli ještě bližší kontakt. Poté přichází čas pro AVENGER, představitele black metalu, jenž je však tak neuvěřitelně chytlavě líbivý, že mu snad nemůže odolat ani posluchač orientovaný na jinačí zpívánky. Skvěle zvládnutý set, ve kterém byla radost poslouchat všechny nástroje, od kytarových vyhrávek až po dynamickou a (lepší slovo nenajdu) muzikantskou hru Honzy Kapáka na bicí, při kteréžto činnosti stihl ještě zpívat hlavní vokál. Tato kapela to u mě na dlouhou dobu vyhrává. ANARCHUZ na to jdou pro změnu od podlahy. Energická přímočará muzika těchto fousáčů, z nichž zpěvák je kombinací Jana Hraběty (už jsme zase u těch Cimrmanů) a Sama Bogy, si na nějaké větší umění nehraje, ale působivě střižené riffy a neurvalý zpěv jsou rozhodně zbraněmi, které dokážou nezávislého posluchače upoutat. Rozhodně si dovedu tuto kapelu představit i na méně undergroundových akcích. Může se zdát, že ve svých reportech občas nadržuji zahraničním kapelám, ale můžete se divit, když na akci předvedou to, co v Březové italští NATRON? Že jižanští metalisté ze sebe dokážou vyloudit neskutečnou řezničinu, o tom mě už před pár týdny přesvědčila na jiném festivalu španělská Vita Imana. Ale řekl bych, že Italové posunuli hranici ještě dál. Co k jejich deathmetalu říci konkrétního? Nekonkrétní slova budou výstižnější. Námrd, výplach, ultrabrutální vyblejz a neskutečné tempo, při němž se bubeník stíhal usmívat a blbnout, jako kdyby hrál pro děti maňáskové divadlo. Pořádající PANDEMII, které patří poklona za zorganizování takové akce, se musím omluvit, ale její set jsem využil k relaxaci a k řešení nějakých dalších záležitostí, a tak jsem z jejich tradičně fortelně podaného death metalu zachytil jen zlomek, ze kterého bylo dostatečně patrné, že není žádnou náhodou, že se kapela dostala díky své hudbě až za Atlantik.
Pak už přišel čas pro headlinery. Členové S.D.I. se už od odpoledních hodin pohybovali po areálu. Oni se vlastně ani tak moc nepohybovali, protože každou chvíli byli zastavováni na pokec, na focení a na kdovíco ještě. To jen svědčilo o síle kultu, který tato kapela v této zemi před dávnými lety zanechala. Večer se pak pohybovalo větší množství lidí před pódiem v čerstvě nakoupených tričkách a z kapes jim koukaly podepsané plakáty. Zvuková zkouška byla dlouhá, provázelo ji poněkolikrát opakované skandování názvu kapely či zlidovělých sloganů z její tvorby, na což kytarista Reiner Rage reagoval euforickými úsměvy, a končila neúspěšným pokusem o nazvučení akustické kytary, což nakonec sám Reinhard Kruse vzdal. Potíže kapelu neopustily ani při první skladbě, po které začalo nesnesitelně hučet v kytarovém aparátu, a to už Reinera úsměv přešel, naštěstí po něm tuto roli přezval Reinhard, který do té doby naopak nezměnil kamennou tvář ani jednou. Tím naštěstí většina technických potíží pominula, Reinerovi se vrátila rozverná nálada a kapela se dostala do varu, stejně jako publikum. Bylo zajímavé sledovat, jak chlapi ve středních letech neustále lezou na pódium, pózují s muzikanty a zase skáčou dolů (což se neobešlo bez několika lehčích zranění). V jednu chvíli jich bylo plné pódium. Kapela si vyloženě užívala slastné pocity a hrnula do publika jednu hitovku za druhou, a to zejména z kultovního alba „Satan´s Defloration“. Já jsem vždy považoval S.D.I. trochu za recesisty a měl jsem z jejich návratu na pódia obavy, ty se však ukázaly jako zcela mimo mísu. Šlapalo to dokonale a energie se valila celými Krušnými horami.
Závěr obstarali děčínští SEKHMET. Vizuální stránka vystoupení byla velmi působivá, lze jen litovat, že u nás tolik kapel, které by dbaly na pořádnou šou, moc není, ale jejich hudba se s mým posluchačským záběrem zcela míjí. Což jim mohlo být jedno, protože lidí, kteří neodešli po headlinerovi, vydrželi do absolutního konce festivalu a dodali celé povedené akci punc dokonalosti, bylo více než dost.
Asi není co dodávat. Laťka tohoto příjemného festivalu byla nasazena vysoko a můžeme jen očekávat, jaké překvapení přivezou pořadatelé do útulného areálu příští rok. Za tento ročník, a myslím, že budu mluvit za všechny zúčastněné, jim patří velká poklona.
