Byl jsem hodně překvapenej, ale CD jsem tehdy obratem poslal. Nenapadlo by mě, že se jednou s Özge osobně setkám, tím spíš po tak dlouhatánský době. Stalo se to vloni, kdy se při návštěvě Český republiky přišla podívat na náš koncert. Pak následoval další a další a po jednom takovým hraní nám pak navrhla, jestli bychom nechtěli přijet zahrát do Istanbulu. My souhlasili, slovo dalo slovo, z původně dvou koncertů se ve finále staly čtyři, a protože pozvání dostali i moji Deratizéři, jejichž všichni členové taky chtěli, mohli jsme koncem února 2015 vyrazit ke šňůře víc než exotický a do míst, kde asi moc českých kapel ještě nehrálo, jestli vůbec nějaká – do Turecka.
Neboť má náš kytarista Karloss fóbii z lítání a protože jsme si taky říkali, že některý věci by se letadlem vezly poměrně obtížně, dohodli jsme se, že část výpravy poletí a část pojede autem. Demokraticky jsme se dohodli, kdo poletí a kdo pojede – o auto byl kupodivu velký zájem, zkraje dokonce převyšoval, nakoupili jsme letenky, vytunili naši dodávku, Özge zatím domluvila tři koncerty v Istanbulu a jeden v Corlu, zařídila ubytování a vůbec vše okolo, a mohlo se vyrazit. V Turecku jsme strávili úžasných pět dní, zbylý dny, o něco míň úžasný, pak na cestách. No, a pokud vás zajímá, jak vše probíhalo a vypadalo, sepsal jsem takový menší deník Turkey tour 2015.
1. den – Daleká štreka a sněhová kalamita v Istanbulu
Nevěděli jsme, co přesně nás bude čekat cestou autem a i když dle plánovače má trasa trvat nějakých 20 hodin, dali jsme si další patnáctihodinovou rezervu – prostě pro jistotu. Vyrazil jsem ze Slanýho v úterý večer na půl osmou, nabral zbytek, čili Karlosse, zvukaře Chucka a Zuzku z Deratizérů a na devátou jsme opouštěli Prahu. Kromě kupování dálničních známek žádný zdržovačky, takže pěkně Česko, Slovensko a Maďarsko – to už s Chuckem za volantem a pak srbská hranice, jíž jsme se trochu báli a to tím spíš, když celníci vypadali jako veteráni z Jugoslávie 90.let. Naštěstí zafungovala moje ruština a Srbové nás ani neprohlíželi. Zdejší dálnice jsou podstatně horší než maďarský a jak jsme tu jeli přes den, tak fůra omezení, spousta policejních hlídek a samotná cesta neskutečná nuda zpestřená pouze platbou mýta a průjezdem Bělehradu za ranní špičky, a to až do doby, kdy skončila dálnice a já vystřídal Karlosse na zajímavý horský úsek před bulharskými hranicemi. Tady na kochání moc pěkný. Pár zážitků z benzínek a odpočívadel a už tu byl hraniční přechod. Kupodivu i bulharští celníci v pohodě, i když se rusky se mnou bavit nechtěli a jejich angličtina byla stejně mizerná jako ta moje. Prodali nám dálniční známku a nechali nás bez větších zdržovaček projet, takže vzhůru směr bulharský dálnice. Ty jsou ještě horší než v Srbsku, samá díra a záplata, ale zase se tu může 130 km/h, o čemž se nám v Srbsku mohlo jenom zdát. Na koukání Balkán se vším všudy a v Sofii na prvním kruháku, než jsme najížděli na obchvat, nás dostalo, jak jsme dávali přednost koníkovi s vozíkem. Za Plovdivem jsme už za tmy museli sjet na obyčejný silnice a u jedný pumpy měli kliku na rusky mluvící romskýho obyvatel, který nám vysvětlili, že musíme úplně jinudy kvůli uzavírce. Karloss jim nechtěl věřit, že nás někde přepadnou a je fakt, že to vypadalo jako z hororu, ale ač jsme trochu bloudili, nakonec jsem nás neskutečně únavnou a nekonečnou cestou dovezl na tureckou hranici. Mezitím jsme dostávali zprávy od známých o sněhový kalamitě v Istanbulu, a když jsme viděli videa na facebooku a zprávy na novinkách.cz, rozhodli jsme se, že přenocujeme někde na začátku Turecka. Zuzka vykomunikovala penzión v Edirne, abychom si následně prošli velmi důkladnou kontrolu od tureckých celníků. Odstavení auta a všechno ven, všechno otevřít a do toho neskutečný papírování ohledně vozu. Pak přišel starší šéf celníků, zběžně vše přejel pohledem, kdy ho zaujal jen deratizérský kontrabas a s úsměvem pokynul, ať jedem. Pak už jen penzión v Edirne, majitel pohodář a po 29 hodinách konečně postel.
2. den – Kadiköy, pěšky na koncert a brutální zpoždění letadla
Ráno po desátý odjezd z Edirne a první kontakt s tureckými řidiči včetně ponaučení, že jsou pravidla velmi free, pak zmatkování u nájezdu na dálnici před koupením známky, neboť turecky fakt neumíme, ale potom už poslední část trasy ubíhá jak nic. Nejlepší dálnice z celý trasy, skvělý typicky turecký oběd na pumpě s restaurací a zjištění, že jiný jazyky tu moc nefrčí a angličtina už skoro vůbec ne, a jak jde čas a kilometry a přibývá sněhu vůkol, přijíždíme konečně do Istanbulu. Nevíme na co koukat dřív, jestli na rozlehlost velkoměsta a jeho krásy nebo kvanta sněhu všude okolo a zapadaný kamióny i osobáky, který si jejich majitelé lopatami vyhrábávají. Následky včerejší sněhový bouře jsou dost fatální i teď. Jak se později dozvídáme, něco podobnýho tu nebylo desítky let. Mazec. Hodinu a půl projíždíme Istanbulem, než se dostaneme přes obrovský most do čtvrti Kadiköy, v asijský části Istanbulu, kde se setkáme s Özge a ubytováváme na hostelu nedaleko stadionu Fenerbahce. Mezitím dostáváme zprávy od bubeníka Frankyho a Deratizérů, že letadlo mělo několikahodinový zpoždění, takže večerní koncert v Shaft klubu se uskutečňuje jen tak tak. Na koncert jdeme pěšky, neboť je to jen kousek od hostelu Hush, a turečtí fans nám pomáhají s věcmi. Posouvá se zvukovka i začátek a zbytek výpravy doráží z letiště opravdu na poslední chvíli. Klub Shaft je moc příjemný útulný rockový klub, erární apára slušná, zvukař umí anglicky a s našim Chuckem brzy najde společnou řeč, lidičky se pomalu trousí a my s Deratizéry začínáme na jedenáctou hrát. Set pohoda až na mojí angličtinu a ještě že mi s tím vydatně pomáhá Martina, jen lidí se čekalo dvakrát tak víc než těch necelých padesát. Jak je nám však vysvětlováno místními včetně pořadatelů, nečekaný sníh odradil všechny a je fakt, že ulice Istanbulu jsou jak po vymření v porovnání s tím, co v těchto končinách uvidíme za pár dní. Nicméně atmoška i tak skvělá a o všechny postaráno náramně, máme nač si vzpomeneme. S Totáči začínáme po půlnoci, ještě pár lidí sem zbrousí, nálada graduje, tančí se, líbí se to a zejména naše songy s popěvky nananá apod. slaví úspěch. Pokročilá hodina však dělá svý a hlavně s námi, takže to trochu zkracujeme, poslední song, přídavek a tradá na hostel. Jde se pěšky a všichni padáme okamžitě za vlast. Další den nás čeká náročný program a hlavně na výlet do evropský části města se moc těšíme.
3. den – Evropská část Istanbulu s výletem a hraním v Taksimu
Naši průvodci Özge a Petr nás vyzvedávají dopoledne na hostelu a my míříme na exkurzi po památkách po evropský části Istanbulu. Už cesta lodí na z Asie do Evropy a krmení racků je zážitek a vůbec je toho hafo, co následně projdeme, když nadšení střídá nadšení. Vůbec nevadí mokrá sněhová břečka okolo ani déšť, památky a mešity jsou úžasný, stejně jako jídla, co si kupujeme. Ve finále dáváme legendární velký bazar a já si konečně kupuju zurnu, tureckou flétnu s takovým tím pisklavým zvukem. Přes vedlejší uličky a fůru krámků alá pravý Turecko se přes přístav vracíme zpátky do Kadiköy a po menší pauze jedeme objednanou dodávkou do čtvrti Taksim a klubu Tunnel Sahne. Menší útulný klub je vizáží spíš jazzový a tak jsou i trochu trable s erárním aparátem, kdy malá kombíčka jsou hodně legrační a Racek z Deratizérů musí hrát akustiku přes linku. Před koncertem ještě dáváme nějaký turecký kávy a čaje na pěší zóně kus vedle, kde nás v ulici překvapuje výzdoba jakoby vánoční a taky přítomnost křesťanskýho kostela. Před hraním ladíme formu stejně jako včera zdejším dobrým pivem Efes, byť tu mají i čekýho Kozla a ač máme pivo zadarmo, zaráží nás jeho cena – v přepočtu na naše všude v Istanbulu stojí pivo okolo 120-150 Kč!!! Postaráno o nás je opět náramně, jídla a pití, co hrdlo ráčí, než Knackova domácí slivovice, jíž sem propašoval v pet láhvi litr a půl, začne „zabíjet“, minimálně mě. Nějak jsem to špatně odhadl, jak tohle nepiju, ale do turecký raki se mi nechce. Holky se pro změnu ovínily, všichni jsme veselí, může se začít. Lidiček sice pomálu, město pod tající sněhovou břečkou je stále poloprázdný, ale pár desítek jich sem přeci dorazilo a nálada je skvělá, takže si to užíváme plnými doušky obě kapely a i mluvený slovo už je lepší. Deráči sranda a pohoda, s TN je to horší, no a ještě že u Totáčů mluví především Franky. Během setu hořce lituju, že jsem toho vypil tolik – naštěstí mi Turci nerozumí, co zpívám, takže občasný přežblebty nevadí, každopádně videa jsou nepublikovatelný. Skvělá atmoška, tančí se, paří se a v tak malým klubíku se tenhle počet lidí i snese. Prostě fajn hraní a dobrá sranda cestou zpět. V dodávce je poměrně hlučno, chudák turecký řidič. Spát se jde podobně pozdě jako první den, takže dost pozdě, spunkový deficit narůstá.
4. den – Sluníčko, moře, kulinářský zážitky a fantastický hraní v Corlu
V sobotu se nás konečně usmívá sluníčko a obloha je jak vymetená. Typicky jarní počasí, sníh mizí a my se jdeme mrknout k moři a majáku a dát nějaký typický turecký jídlo před odjezdem do města Corlu, který je tak napůl mezi Edirne a Istanbulem. Holky deratizérky si kupují cukrovou vatu, Karloss zjišťuje, že slib koupání za každých okolností bych moc odvážný, neboť moře je ledárna a pak už jdeme na skvělý oběd do jedný z mnoha zdejších restaurací – jídla opět famózní. Neskutečně! Stíháme dojídat jen tak tak, už je tu třetí hodina a odjezd do Corlu. Özge nám na cestu připravila fůru jídla, takže obžerství pokračuje a dál pak i na pumpě, kde stavíme a ochutnáváme místní speciality, hlavně sladkosti. V Corlu jsme okolo šestý, vítá nás krásný a útulný moderní klub, apára není kompletní, chybí dvě komba, ale místní dirigováni majitelem to dají dohromady. Zvukovka a výzdoba našimi bannery, vše na profi úrovni a na všechno jsou tu lidi, nám plně k dispozici. Majitel nám oznamuje, že má v předprodeji prodáno přes padesát lístků a po zvukovce nás zve k sobě do jeho restaurace na večeři. Zvučíme jen s Deráči a do toho ve vedlejší mešitě haleká muezín – takový zajímavý to je. Po zvukovce sem přijíždí starosta tohoto dvouset tisícovýho města a nechává si mě zavolat, aby se pozdravil s první zahraniční kapelou, která kdy v historii v jeho městě hrála. Je to fakt mazec – on turecky, já česky a tlumočníci překládají. Po oficialitách jdeme do zmíněný restaurace, opět super jídla a postaráno o nás luxusně. V šatně pak čeká další občerstvení a k pití co chceme, mezitím se klub plní, posouvá se začátek, takže ladíme formu zdejším Tuborgem a svými domácími alkoholy – Knack, basák Deráčů, tu opět hrozí svojí smrtící slivovicí, holky mají dobrý portský (byť moc nedává) a ještě něco dalšího na správnou deratizační náladu, ale v klubu je přeci jen stopadesát lidí, musím se krotit, ne jako včera. Na desátou výkop s Deratizéry a paráda, líbí se to, má to úspěch a dokonce i moje anglický hlášky, byť se při uvádění songů soustředím spíš na jednoduchost a víc povídá Martina. Je dobrá. Úžasný set, fantastická atmoška, gradující víc a víc a když jdeme na věc s Totáči, už jsou všichni slušně rozjetí. Od úvodních tónů je to mazec, parádní ohlas, a jakmile pak dáváme songy jako Balkánska, Fronty, Slaný a další takový, kde jsou refrény „nanana“ apod.popěvky, je publikum naše. Zatímco se v Turecku spíš stojí a poslouchá a na pařplacu jsou všude stolečky, dává se publikum do pohybu, tančí a zpívá naše refrény a několikrát dokonce vytváří hada po celým klubu, takže vtahuje do kotle i zbytek Deratizérů. Pěkný to je z pódia. Těsně před koncem dostáváme od Özge a majitele dort k našim 25.narozeninám, po závěrečným Černobílým světě ještě přidáváme, no je to paráda a zábava pokračuje i dál, produkci rozjíždí místní DJ. Jídlo, pití a družba s Turky, nadšený majitel nás do toho všeho napájí nějakou anýzovou kořalkou a jak je v rauši, vypije Knackovi na ex dobrou zbylou dvoudecku slivovice z petláhve. Do toho krájím dort, co jsme dostali a turečtí fans okolo jsou neskutečně družní, bohužel neumí anglicky. I tak si všichni rozumíme. Zuzka nestíhá odhánět nápadníky, ke Knackovi se všichni tulí, no je to slušný mejdan, který končí úderem jedný hodiny, kdy zmlkává DJ a my se pomalu začínáme balit na zpáteční cestu. Vyrážíme ve dvě, zkraje rozparádění, jenže všichni postupně vadnou. Přijíždíme v pět ráno, úplně vyřízení, ale stálo to za to. Jen jsme zvědaví, jak v tomhle stavu dáme poslední koncert.
5. den – Exkurze v muzeu, koncert tradiční turecký hudby a koncert v Mekanu
Návrat nad ránem z Corlu a tři koncerty v kuse za sebou nás totálně zničily a na snídani na desátou jsem šel výjimečně jen sám – ostatní nebyli schopni. Ale potřeboval jsem dát něco teplýho na hlasivky, po šesti odzpívaných setech jsem už měl dost. Po snídani jsem byl u Özge a Petra doma, vedle stadiónu Fenerbahce a vrátil se s nimi po poledni na sraz před hostel na poslední kulturní program. Jeli jsme dodávkou opět do evropský části, vyložili si věci v klubu Mekan, kde měl proběhnout náš poslední koncert , šlo se přes Istiklal Caddesi, což je tak rušná ulice, že jsem víc lidí snad nikdy na ulici neviděl, a potom jelo taxíky do military muzea a na koncert souboru Mehter. Typická turecká muzika – to prostě muselo být, ale nikdo nelitoval. Neskutečnej zážitek a paráda. V klubu Mekan byl pak taky zážitek, ale asi jeden z mála negativních z celýho Turkey tour. Klub sice naprosto luxusní, velký, skvělá výzdoba, ale PA systém i erární aparát ve velmi žalostným stavu a protože zvukař neuměl anglicky a navíc byl externí, zvukovka se děsně protahovala, náš zvukař Chuck už poměrně běsnil, jak tu nic nefungovalo, navíc tu byla brutální zima a kamna uprostřed sálu permanentně obsazený. Nazvučili jsme si radši obě kapely a pak se šli najíst a zahřát někam do zdejších restaurací. Özge nám do ní pak psala, že se posouvá začátek, ale protože byla neděle, už se později začínat nemohlo, takže na devátou start. Bohužel byl taky fotbal a hrál místní zdejší Besiktas (kdo to tehdy mohl tušit, že?) takže zase klika – když ne sníh, tak fotbal, prostě istanbulská smůla a tím pádem lidiček opět pomálu. Sice pár desítek dorazilo, ale ta třicítka-čtyřicítka se v obrovským klubu pro pět set lidí docela ztrácela. Nicméně i přesto atmosféra skvělá a s oběma kapelama jsme si to užili, protože ti co přišli, byli skvělí. Navíc to byly poslední hraní… Po koncertě jsme pak dostali další dort, který obdrželi všichni oslavenci, protože 22.2. měl narozky Karloss a Petrové svátek a 23.2. slavil narozky Franky a ještě bylo Svatopluka, a asi měly proběhnout velký oslavy, jenže po třech dnech večerních a nočních litev se pít nikomu už moc nechtělo, čili slavilo se pouze tím dortem. Vrhli jsme se na něj jako kobylky – byl strašně dobrej, prostě jako všechno jídlo a vůbec všechno tady. O půlnoci jsme popadli věci a šli vyhlížet dodávku s naším tureckým řidičem, příjezd na hostel byl neskutečně brzký oproti předešlým koncertům, ale to bylo jedině dobře. Už jsme toho měli víc než dost.
6. den – Velký bazar a zpáteční cesta
Ještě v noci, po příjezdu z Mekanu, se s námi rozloučili Özge a Petr a my tu tak poslední den našeho pobytu zůstali osiřelí, bez průvodců. Vyrazili jsme statečně sami, všichni kromě zvukaře Chucka, který naspával na jeho noční jízdu, do velkýho bazaru v evropský části Istanbulu a vůbec ještě prohlídnout nějaký památky. Bylo ale docela hnusně a pršelo, takže na nějaký velký courání to nebylo. Chtěli jsme aspoň ještě do nějakých mešit a tak, jenže jsme bohužel zjistili, že pondělí je zavírací den, takže jsme se oddali pouze nakupovací vášni, poněvadž přeci jen chtěl každý domů dovézt nějaký ten suvenýr a vyhlášený turecký sladkosti a laskominy. Ještě předtím ovšem další super oběd v super restauraci a další zdejší speciality a konstatování, že prostě turecká kuchyně je fantastická a všechno tak strašně dobrý, a pak už velký bazar a obrovský nákupy. Rozvášnili se úplně všichni, Martina z Deráčů pak možná úplně nejvíc, to bylo fakt roztomile legrační. Nebyla ale zdaleka sama, Zuzka a Racek by mohli vyprávět, no sotva nám stačily batohy. Ano i mně. Pak se rozdělily cesty nás, co jsme jeli autem a těch, co letěli, takže velký loučení před jednou ze zdejších mešit a naše automobilová posádka si to mašírovala zpět na hostel, nachystat se k odjezdu. Chtěli jsme vyrazit na sedmou, ale Fenerbahce hrál doma, všude mraky lidí a policejních těžkooděnců včetně obrněných vozidel, tak jsme počkali až zápas začne a těch víc jak šedesát tisíc lidí bude na stadiónu a další desetitisíce u televizí. Cesta z hostelu totiž vede právě okolo stadionu Fenerbahce. Zpáteční cesta pak začala kolonami a zácpami v Istanbulu a neskutečně hustým provozem v evropský části – něco podobnýho jsem fakt ještě nezažil a Praha se svými dopravními špičkami je slabý čajíček. Dvě a půl hodiny jsme se prokousávali Istanbulem, už jsem pak reagoval jak zkušený Turek, jen ten klakson mi furt nejde, pak už pohoda. Na turecký hranici nás krapet podusili bulharští celníci, moje ruština opět zachraňovala, pak jsem předal vůz Chuckovi, který nás provezl nočním Bulharskem, aby nás na srbských hranicích opět ruština zachránila od podrobný prohlídky. Když jsem srbskýmu celníkovi, který viděl naše kytary, vysvětlil, že jsme kapela, ptal se, jestli nevezeme marihuanu a jestli jsme jí nekouřili. Když jsem řekl, že ne, usmál se a že ať prý jedeme. A pak už to šlo poměrně hladce, maďarská hranice v poho a jak jsme přejeli tu českou, psala nám druhá skupina, že právě přistála na Ruzyni. My následně dojeli do Prahy na půl desátou. To byla definitivní tečka za skvělou dovolenou a skvělými koncerty se skvělými lidmi. Turecko je úžasná země a my máme zážitky na který do smrti nezapomeneme. Minimálně ne já. Moc děkujeme Özge a Petrovi za všechno a třeba zase někdy v Turecku na viděnou.
Totální nasazení | Turecko | Corlu | 2015
http://www.youtube.com/watch?v=Qk_cY8mJ4IM
Více na:
www.totaci.cz
www.forfunagency.cz
