Odpověď zní NE, respektive rozhodně ne kvůli této hudbě. Alespoň jsem měl ale hotový úvod právě k recenzi na posledně zmiňovaný počin, desku Banská Bystrica od bratislavských (!) Korben Dallas. Ti jsou i na své třetí řadovce sví a zase trochu jiní než dříve.
Ačkoliv se jedná o poměrně mladou kapelu (v rodném listě má jako datum narození uvedený rok 2010), stali se Korben Dallas jednou z dominantních kapel slovenské alternativní scény. Může za to určitě charismatický vokál zpěváka Juraje Benetina, instrumentální zdatnost jeho i zbytku tohoto tria (resp. kvartetu), poetické texty a velký žánrový rozsah.
S tím vším se setkáváme také na Banské Bystrici, která je na první poslech zároveň nejakustičtější nahrávkou kapely. Po neelektrifikovaných hudebních nástrojích se tu sahá v každé písni a s takovým nářezem jako bylo Biele rano z živého debutu Pekné cesty se tu tedy nesetkáme.
Velmi zjednodušeně řečeno kráčí deska ve šlépějích oceněného singlu Otec z předloňského alba Karnevalová vrana. To ale neznamená, že by ani teď nebyla deska barevná a různorodá. Naopak.
Zaujme práce se zvukem a to především s vokály a jejich překrýváním. Korben Dallas ukazují, že i bez různých samplů a smyček lze natočit skvělou desku, do které se člověk vždycky rád ponoří. A to od úvodní a jedné z mých nejoblíbenějších, Za sklom, až po Spolu, společnou skladbu s Janou Kirschner.
Mezi zbytek skladeb úplně nezapadá rozpustilá Radost a folklorní vložka Sedi sokol na javori, ale nikdo není dokonalý, že?