Úvodní Dobrý ráno se pozvolna vyloupne z Indií čpícího intra, evidentně to vzpomínka na známé cestovatelské aktivity spojené se jménem Homola. Následující kytarovka LSD po edukativním úvodu o účelu kostky cukru vybízí svěže v rytmu bubnů oddat se tanci s ďáblem pod šibenicí, a doufejme, že mravokárce Rytmus, bdělý protidrogový východní bratr, toto nevyužije v bulvárních šarvátkách jako důkaz permanentního kyselinového opojení nenáviděného soka (byť se jedná jaksi i evidentně vpodstatě o protidrogovou osvětu, a holt jestli nějaký rapující tvor tak nenávidí konopí, to už je jeho problém). Nový koloušek v Barbíno? pochopitelně není rašícím parožím zdobený objekt posedlé nimrodské vášně maskovaného střelce se sojčím pírkem za kloboukem, leč ohlédnutím za vztahem, kde onen kolouch dozajista skáče po bývalé lásce jako jelen v říji (že by přímá souvislost s výše zmíněnou post partnerskou třenicí?). Následná Velmi inspirativní se mi jeví vcelku obvyklou Wohnoutkovskou písničkou, po níž zakřepčí rozverná Fanynka, obohacená o přiznávky ženského hlasu.
V dalším poslechu se mi k zastavení pro sdělení obsahu alba pozdála skladba Díky moc, od vstávání s rozepnutím očí po popřání dobré noci, a opravdu jen skutečný Kretén může být zpruzen, když je vyprodáno a do uší mu doléhá ten hnusnej aplaus – podobnou bizarní figuru show byznysu zde napomohl zdárně prezentovat hostující Yavier Baumaxa. Dle titulu Nářadí na dobrou náladu by dalo přepokládat, že lze očekávat třeba otvírák na pivo, vývrtku či nalitý pohlavní úd nadrženého masturbátora, leč pták jako takový je zmíněn pouze v touze po letu daného toliko opeřencům. Volnější tempo a nálada pak je dáno písni Vltavo – zde opět to není vyznání v sexuologických análech (míněno tím záznamech) dochovaného případu ženy, docházející blaženého orgasmu pouze při vstupu do vod jmenované řeky. Se vzpomínkou na Bedřicha Smetanu text i muzika volně plují krajem, kde voda domy bere, a blízká by mohla být jak halasným „Ahóój“ se zdravícím plujcům, tak zaměstnancům povodí této naší řeky, nejkrásnější na jejím šumavském toku. Mačkat kaviár z kapra jeví se býti marnou snahou v následné No tak ahoj, chorálové intro posléze přechází ve sdělení, že Vojáci, obdobně jako ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, zde však záměrně, kladou akordy namísto min. Po horách Himalájí se krátce potouláme v songu Indie, plném reálných zvuků a ruchů z cest, a album zakončují titulní Laskonky a kremrole – zde si zase hoši nedali pozor, a prohlášením „Jsem tvá extáze, budeme lítat po Praze, mohou zasadit bdělému bratrovi podezření, že tím míní stejnojmennou drogu, ač se jedná o jiné slasti života.
Jak mnozí zmiňují, album nic převratného nepřináší, nekonají se zde žádné hendrixovské instrumentální orgie, ani nelze zaslechnout bachovsky vzletné harmonie, natož se probírat těžce dekadentními texty. I když zmíněné atributy osobně mám rád, od Wohnoutu je očekávat nelze, a s tímto náhledem také k jejich tvorbě je nutno přistupovat. Album je plné jejich typických písniček, z nichž jednomu se může líbit ta a druhému ona – mne potěšilo minimálně LSD nebo Vltavo, a pravověrné příznivce kapely album rozhodně nemůže zklamat.