Alba vydává v posledních dvou desetiletích ve víceletých, ale stále celkem pravidelných intervalech, ale hlavně v takové kvalitě, že už je to u něho považováno za standard. A paradoxem je, že za takových okolností se mainstreemová média s pozorností zrovna dvakrát nepřetrhnou. Pojďme se podívat na novinkové album „Soukromá elegie.“
Pokud bych se měl s novinkou popasovat co nejstručněji, vystačil bych si s přívlastky „básnická“ a „muzikantská“. Právě tato označení náleží celé stopáži od začátku do konce. Na bigbítové burácení zapomeňte, písněmi se táhne především klidná melancholie, která se i díky textové náplni dotýká až bluesového vypravěčství či folkového písničkářství. S trochou fantazie bych viděl příbuznost s komornější tvorbou Jana Nového Cimbury z plzeňské Odyssey. Ale bylo by chybou představovat si nějaké líné preludování. I z této převážně flegmatické baladické kolekce čiší muzikantská radost a já si při poslechu představuji, jak všichni zúčastnění sedí kdesi v baru u stolu obloženého dřevem a hrají pro potěchu svou i všech přísedících. Chvílemi můžete být ale překvapeni pasážemi, které nemají svou atmosférou daleko třeba k filmové hudbě. Co jsem po prvních posleších postrádal, byla větší hitovost. Pecka typu „Tak vznikla zem“ na této kolekci chybí. Naladí-li se však posluchač na náladu tohoto alba a dá všem písním šanci, tak se každou chvíli dočká nádherné pohlcující pasáže, která v něm rozehraje podobně radostné chvění jako klidná vlna na jinak poklidném moři. A texty? Bavme se spíše o zhudebněné poezii, ostatně jména autorů (např. Pavel Šrut, Jan Sahara Hedl, Ondřej Fencl) jasně naznačují, co můžete očekávat a jakým směrem se textová složka bude ubírat. Každopádně jde o sbírku plnou nostalgie a melancholie, která každého soustředěného posluchače, který ví, co od Luboše Pospíšila očekávat, potěší.