Nejen, že se za “pivní rock” pánové z Českého Dubu nestydí, oni se dokonce považují za jedny z jeho zakladatelů. Vzhledem k tomu, že kořeny kapely samotné můžeme nalézt v roce 1983, možná na tom i něco bude.
Na letošním dvojalbu s podtitulem “Šlágrlišta 1983-2013” je k nalezení celkem 24 skladeb, které byly znovu natočeny ve studiu Hostivař pod dohledem Zdeňka Šikýře a Davida Pavlíka. Jedná se tedy o skladby ze všech etap existence tohoto seskupení. Nelze ale říci, že by se v průběhu třiceti let udála ve stylu Lazaretního vlaku nějaká změna.
Za vše mluví názvy jednotlivých skladeb: Já mám pívečko rád, Pívo je chutné, Pívečko pěnivý, Ještě si dej píva dvě, Ještě že tě pívo mám, Věrná láska sudová 12, Težký jsou rána opilcova, Hej hospodskej, Já mám žízeň jako trám,… Kapela prostě zkoumá všechny stránky života pivaře a není proto velkým překvapením, že o hospodách, pivu nebo jeho konzumaci se nezpívá jen ve čtyřech z 24 skladeb, které na obou discích najdeme.
Hudební doprovod také nepřekvapí invenčním přístupem. Jedná se o klasický bigbít, k jehož hospodské atmosféře napomáhá také akordeon a pivní refrénové sbory. Možná ne zcela očekávané jsou četné kytarové vyhrávky.
Normálně bych měl v takových případech při hodnocení jasno a desku bych šmahem odsoudil, ale u Konečné… to neudělám. Důvodů pro to mám několik. Předně zde hraje roli věk kapely, který potvrzuje, že se nejedná o tupou kopii stovek podobných kapel. Za další, je to vlastně oficiální debut Lazaretního vlaku, protože do této chvíle měla na kontě pouze dvě dema.
A za poslední, je znát, že deska byla stvořena hlavně pro zábavu a proto, aby se mohli členové kapely po třiceti letech pochlubit nějakým tím oficiálním albovým zářezem. To potvrzuje také pár hudebních parodií, které na desce najdeme. Je prostě znát, že Lazaretní vlak dvojalbum nenatočil proto, aby vydělal milióny, ale aby potěšil své rodiny a českodubské fanoušky a zanechal o sobě zprávu pro budoucí generace.
Nic víc se od této desky prostě nesmí očekávat.