Název potvrzuje Smetáčkova slova o rockovější desce. Ty má potvrzovat nejspíše také samotný obal alba, který na mně ale rozhodně koupěchtivým dojmem nepůsobí. Přesto oceňuji, že Štěpán zde nevypadá jako finalista superstar, kterýžto dojem jsem u některých z předchozích sólovek měl.
Nutno říci, že deska je skutečně tvrdší, než její předchůdci. Hned první plnohodnotná skladba Mahulena připomíná glam rock á la Kiss. Deska je ale hudebně mnohem bohatší. Štěpán občas nakoukne do world music (Sardopus, Ahmid Rahali), zpracovává titulní melodie seriálů (The Professionals, Peter Gunn Theme) a přidává k dobru také své vlastní instrumentálky (Riffor, Symfomanka).
Barevnost doplňuje také střídající se pozice vokalisty. V této roli se zde představí třeba undergroundový literát Josef Bigu Vondruška, Oto Klempíř a bývalý zpěvák pop/rockových Seven Filip Šubr.
Výsledkem je směs, která nemíří ani na hudební laiky, ale zároveň ani na úplné hudební nerdy. Spíše někam mezi. Své dosavadní fanoušky deskou Štěpán nezklame, možná po ní sáhnou i fandové Wanastowých Vjecí, ŽenTOURu, či jiných kapel, ve kterých Štěpán působí, ale prodejní rekordy padat jistě nebudou.
Je znát, že Štěpán si desku natočil hlavně pro radost. Old Schooll ho představuje jako schopného hudebníka a skladatele, který kromě bicích ovládá na dobré úrovni také další nástroje. Celek na mně ale působí docela průměrným dojmem.