Jako první track je hned nasazena titulní písnička Milostný slabiky, potvrzující, že „pouhá“ kytara svými barvami (ať již sólovými, tak vrstvenými) dovede docela hustě podpořit zpěvačku. Sešitej svět je poetický svět plný drátů, nočních motýlů, neradostné vize vidění všeho naopak. Dlouhý název skladby Uvidíš prase plné bahna, potkáš vůz plný démonů klade možná mnohým otázku, co tento spletitě barvitý titul skrývá. A nabízí v hudební složce hned několik poloh kytarového doprovodu – od křehkého intra po zemitě šlapající beglajty, a i když se jedná evidentně o niterně pocitovou záležitost: „…opustit všecko, opustit sebe a najít si někoho jinýho…“, tak pozdější obrat „mávají na sebe, paměť je rudá“ mi, navíc s následným zmíněním prasete a vozu s démony, zcela mimo záměr autorky vyvolal naprosto odbočující vzpomínku na neblahé časy totality, třepetalky a alegorické vozy v prvomájovém průvodu. Ale od osobních prožitků zase k skutečnému obsahu alba – Svět je plný květin, a jak víme, ženu ani květinou neuhodíš. Feministky dozajista poskočí blahem, ledva zazní: „ženy převálcované muži“ , ale ono je to objektivní a hnedle song pokračuje: „muži ženami“ – prostě tak, jak to v životě chodí. Pátá skladba Přes mříže je jediným kouskem alba, kde Načeva použila text jiný, než od Sylvy F. – je z Topolova autorského šuplíku. Následná Sestra ironie zní orientálně temně ve své akustické volnosti, slibující výhružnou nesmrtelnost – podobně jako pohádková teta, které propůjčila tvář a hlas ta paní, co tak hrdě stála v klání o prezidentskou moc po boku nečistého Jabba Hutta (tedy já ho v onom zakopávači o koberec vidím). Putuješ mi ustavičně celým tělem je opět ukázka introvertní milostné lyriky: „encyklopedie sebe, tebe…, pluješ mi tu jako námořník“ , předfinální vokál, vlastně snad první melodický počin v jinak volně s hudbou pospojované poezie, a gradující závěr „putuji ti ustavičně celým tělem“, těžko popisovat dojem z hudby, to je jako líčit včerejší vydatnou žranici nebo vášnivé milostné orgie, zprostředkovaně to jde stěží. Opustím tedy již raději chladný stůl na patologii a poslední tři skladby se nebudu pokoušet nějak nastínit či pitvat recenzentským skalpelem.
Celé album je plné vydařených básnických obratů, stejně jako citlivé, dle potřeby jemné, či naopak hutné Justinovy kytarové práce. Načeva je vnímána nejspíše jako písničkářka, ale žádná z kompozic (písničky to vážně nejsou) pravděpodobně nezazní nad oharky táborového ohně a nevyvolá slzu v oku zjihlého zálesáka tak, jako třeba Bílé skály nad Velkou peřejí, či teskný hukot Niagáry. Tuto muziku nepořídíte rozhodně u stánku na levnou krásu, je určena vyzrálejším posluchačům, ať hledám jak hledám, komerčně laděný kousek tam ani v náznaku opravdu není, takže – jako celé vždy logicky úzce subjektivní hodnocení desky, alespoň mně se to líbí víc, než pokusy o elektronickou podobu. Obal se mi jeví být decentně vkusný a adekvátní obsahu, a to nejen, že tam je rudá i ty kytky.