Úvodní ani ne minutové Intro je krátká sólová hra se zvuky a barvami, aby v následné svižné a na nekomplikovaném rockovém riffu postavené Mahuleně nastoupili první hosté – Fany Stehlík za mikrofonem a Josef Bursa u basy. Třetí track Sandopus je moderně znějící pecka, stylově bych definoval třeba jako latino groove až s nádechem electro. Název dalšího kousku The Professionals dává tušit, že se jedná o předělávku filmové hudby k televiznímu seriálu o pánech zovoucích se Boddie a Doyle. Snad tedy první jmenovaný, čili představitel hrdiny Lewis Collins, pobývající od listopadu v onom tušeném nebeském světě, si známou muziku (v originále z brku Laurie Johnsona) rovněž jako já v pohodě vychutná. Veškeré nástroje nahrál Štěpán, zatímco v následující tvrději progresivní instrumentálce Thanx for Mr. Tesla svěřil sólové kytarové party Ivo Bohuslávkovi. Riffor je opět Smetáčkovo ryze vlastní dítě, mající se čile k světu i v dvojhlase narůstajícím tématu kytary. A opět do světa detektivních seriálů posluchače zanese svými instrumenty Štěpán v coveru Manciniho tématu do světa postavy z filmů Blake Edwardse – nikoli však k Sellerovské figurce inspektora Clouseaua, ale k hrdinovi, kterýmžto je detektiv Peter Gunn. A opět zpívaný kousek (Filip Šubr) Glam Ego aspiruje na nepodbízivou hitovku jinak asi rozhlasovým vlnám dvakrát neplánovaného alba. Stejně tak jako v předešlé skladbě i v předposlední Symfomance basu třímá J. Bursa, a u kytary podruhé opět I. Bohuslávek. Zde opravdu s témata a nápady by dramaturgové rozhlasových stanic měli jisté problémy, pravděpodobně nejen se stopáží, jedná se o bezesporu nejkomplikovanější kompozici jinak obecně i nejen fajnšmekrům sdělného alba. Exoticky pojmenovaný finální Ahmid Rahali představuje pány z JAR – tedy nemyšlena je tím africká země daleko pod rovníkem, ale hudební formace, z níž si odskočil Ota Klempíř a Mirek Chyška, doplněni baskytaristou Honzou Jakubcem. Skladba se jeví spíš punková než exotická, snad jen mustafaibrahímovské zakvílení zabloudí do světa jiných kultur, po čtvrté minutě nastává totální zklidňující zlom v éteričtějším fade out a fade in epilogu.
V pořadí osmé Štěpánovo album si dozajista nezaslouží být smeteno kamsi pod koberec či do zaprášených regálů, i když vzhledem k různorodosti ne každému se musí vše líbit, tak možná právě proto si může každý to své v něm dohledat (u mne to jsou beze sporu instrumentální kousky, a chápu, že jinému zase sednou zpívané skladby). Snad jen malá osobní poznámka – ten obal tedy bych si dovedl představit vyzrálejší, působí na mne jako první radostný pokus začátečníka, co dokáže počítačová úprava zvaná reliéf…