Předkapelu jim dělala britská trojice The Brew http://www.the-brew.net/. Trio s mladým kytaristou a bubeníkem již použitím typického hippie písma v logu dávala najevo stylový příklon k muzice přelomu 60. a 70. let, což je sympatický záměr, ale soudím, že nestačí vykrádat Jimiho riffy, aniž se pojí s trochou invence v chybějících kytarových sólových partech, doháněné neadekvátním bujarým poskakování, z kteréhožto by kulil oči i rockový olympionik vyskakovač Pete Townshend. Ledabyle se povalující joint v koutku úst by stylově slušel víc. Taktéž bubenické sólo dlaněmi jsem jaksi viděl u jednoho zesnulého pána v skladbě o nepolapitelné bílé velrybě. A vyhazování paliček s chycením až na třetí pokus, mi zase připomínalo (jen že jsem se s tím neztrapňoval až tak před širou veřejností) můj první pohlavní styk – vykonávaný v nezbytném studu a obav zbavujícím alkoholovém opojení, kdy sličná, a pravděpodobně bezpočtem penisů protřelejší spolužačka Beatka špitla: „Choď vyšie“. Nicméně vcelku příjemná věc, leč signalizující např. nečitelností basy, že možná i zvuk následné kapely v bývalé tovární hale, nebude až tak stoprocentní.
Po více než čtyřicetiminutovém setu předkapely a půlhodinové přestávce (kdy zazněl v dylanovce o strážní věži – že by zárodek jehovistů :-), i reprodukovaný Hendrix s onou neabsencí single tónů, tvořících celek), nastoupila zkraje sedmičlenná, po nástupu vokalistek již počtem rovným množství k bičování spletené výchovné pomůcky královského lodního důstojníka, tedy devítičlenná banda Lynyrd Skynyrd. Jména kytaristů Rickey Medlocke (dříve Blackfoot), nebo Gary Rossington, netřeba představovat, od r. 2006 jako třetí kytarista u L.S. působí Mark „Sparky“ Matejka, dále byli k vidění a slyšení Michael Cartellone za bicími, Robert Kearns u baskytary, Peter “Keys” Pisarczyk na klávesy a „dívčí“ vokální duo Dale Krantz Rossington a Carol Chase. Za mikrofonem se míhal vojtkovký týpek Johnny Van Zant.
Spoustu z toho, co kapela hrála, je vidno v galerie fotek s dostatkem videa zde:
http://www.transfernet1.wz.cz/ls.htm
V devadesáti minutovém průřezu z tvorby Lynyrd Skynyrd pochopitelně nemohl chybět na závěr koncertu velehit Sweet Home Alabama a jako jediný přídavek jižanská hymna Free Bird. Jinak veskrze pozitivní dojem z koncertu shazoval jen zvuk – místy i s nepříjemným praskáním, což nebyl jen můj dojem, ale nezávisle i dalších dvou spoluvýletníků, bodrého postaršího obtloustlého Germána podupávajícího si s kelímkáčem vedle mne, i z našeho fláku země pod Řípem též dorazivší nezávislé dvojice hudebních turistů, bavících se o zprznění koncertu zvukem. Co na to říkali hoši ze Žlutého psa, na koncert též zavítavší, už jsem se v davu pádícím z haly nestačil dozvědět.
Kdo si chce tu partičku z jihu Států poslechnout ještě letos, možnost je nejblíže 7.6. v Berlíně