Vydání Nedej se kopíruje další z kapelních výročí, tentokrát čtvrtstoletí jejího nenápadného pobytu na tuzemské scéně. Za tu dobu si trio Destroyself prošlo od skate punku přes thrash metal a Motörhead inspirovaný špinavý těžkotonážní rock’n’roll až po svou současnou tvář, která to vše v umírněnější verzi shrnuje.
Změn od zmiňovaného alba Rainy Riot je hned několik. Především tentokrát kapela nebyla tolik “upovídaná” a celková stopáž nahrávky tak jen o málo přesahuje půlhodinu (a přesto zní některé skladby natahovaně jako poslední deska Metallicy). Kromě toho se skupina tentokrát vzdala Deštivé ulice, ve které se zmiňované album odehrávalo. S tím zmizel také celkový zastřešující příběh, který skupinu doposud odlišoval od žánrově spřízněných spolků. Na druhou stranu je jasné, že rozvíjet mytologii kolem Molly a Maxe nešlo navěky.
V power trio sestavě se samozřejmě nedá čarovat jako s větším ansámblem, skupina se ale i v těchto podmínkách snaží o pestrost a v několika případech se tak ke slovu dostávají například akustické nástroje. V tomto ohledu asi nejvíce překvapí závěrečná Stín ve tváři, která se temného akustického folkrocku drží po celou dobu a představuje netradiční pohled na Destroyself. Jindy jde možná až moc v bigbítových šlépějích kapel typu Škwor, na druhou stranu se ale skladbám jako Všichni lžou nebo Hlasy co tě kamenujou nedá upřít tah na branku a určitá dávka hitovosti.
Deskou Nedej se sice Destroyself přicházejí o část své jedinečnosti, pořád si ale udržují svůj nadstandard.