Po puštění cédéčka je však patrné, že tady se v průběhu času řádně obrušovaly hrany. Pro to, co se valí z reprodukturů, bych našel spíše označení moderní (jak také z mé strany jinak) rock, a to ještě nikterak tvrdý. Beru si na pomoc bandzone a pro zajímavost sjedu, jak se kapela vyvíjela. Ukázky jsou z roku 2008, 2010 a 2012.
Záhada je vyluštěna. Leccos se změnilo, ale kapela zase tak moc ne. Jsou to pořád oni. Jenom se postupně méně řve a více zpívá (nutno říci, že zpěv jednoznačně převažoval vždycky), ovladač zkreslení na kytarových zesilovačích se otáčí stále víc doleva a zvukový mistr si dopřává toho, aby mu neunikl jediný záchvěv struny.
Výsledkem je tedy křišťálově znějící nahrávka, která nezapře tvrdší kořeny kapely, dává dostatečné varování, že naživo to bude větší peklo, ale zároveň poskytuje pohodový poslech, kterému dominují silné skladby, které sice zřejmě nezůstanou ve vaší paměti navěky, ale v okamžiku poslechu poskytují lákavý náhled do dílny těchto říčanských muzikantů. Má to spoustu výhod. Pokud bubny servírují dvojkopáky a další rytmické vychytávky, vy je slyšíte, aniž by to v hudbě způsobovalo zemětřesení, a každý tón ze všech nástrojů vypluje na povrch tak, že se žádný z muzikantů nemusí cítit nijak zastíněn, což mě jako posluchače naplňuje spokojeností. Zvlášť když se s podobnou pečlivostí přistupovalo i k samotné hudební náplni, takže každá ze skladeb se ve svém průběhu mění, možná bych i řekl, že rozkvétá.
EP má jenom 5 skladeb, ale ač Calidad nehrají žánr, který primárně vyhledávám, i mé uši říkají, že by klidně mohlo být delší.