Na novince se pánové vyřádili ještě mnohem více než na zmiňovaném debutu Konce světa. Špílci je prošpikován nejen vydařený booklet nahrávky, ale samozřejmě také hudba samotná. Vasilův Rubáš si přitom vystačí sám, bez hostů. Jen si tedy sem tam vypůjčí nějakou tu melodii: jednou od Gershwina, jindy zase z vánočních koled, které poté přetransformují v kytarové sólo v pokusu o Pořádný popík.
Kapela je po celé ploše nahrávky zábavně švihlá a přisprostlá. Díky množství užitých nástrojů (kterým vládne především akordeon) a přístupů pestrá. Pro kulometnou flow pánů Vasildědy a Rubyho také punkově svižná. V tomto ohledu Vasilův Rubáš svůj debut rozhodně překonávají. Jen se někdy jedná o interní humor nebo vyložené blbůstky typu Pan inženýr čáp. V tomto případě je možná na místě ono přísloví o tom, že méně je někdy více, ale upovídanost k duu prostě patří. I když otřepaných rýmů a možná i celých písní by mohlo být méně, o tom žádná.
Oproti debutu ubylo vážnějších a folkovějších skladeb, rozhodně se ale nedá říct, že by desku tvořily jednoduché vypalovačky. Jako příklad může posloužit již dříve zveřejněný singl Maliny. Také některé další skladby ale můžou překvapit svou složitou strukturou, mísící v sobě vše, co bylo zrovna po ruce.
Nebyl, ale je v první řadě pořádný mišmaš stylových eklektiků, jejichž jediným cílem je pobavit posluchače. A to se až na výjimky daří. Přestože všichni víme, že koncerty Vasilova Rubáše jsou v tomto ohledu nepřekonatelné a na desku v podstatě nepřenositelné. I tak se ale vlastně těším na další desku. Už jen kvůli jejímu názvu.