Album bylo nahrané ve složení; Sidney, který se postaral o kytary a zpěv. Kromě toho se ujal i harmoniky a piana. Basy se chytil Bart a za bicí soupravu se posadil Standa. Oba pak Sidneyemu vypomohli u mikrofonu. Jako čtvrtý člen/nečlen je Zdeny, jenž několikrát zafoukal do saxíku.
Když jsem si poslechl celé album podruhé, měl jsem dojem, že se jejich pojetí punku trochu kříží se starým dobrým big beatem. Chvílemi to vypadalo tak, že kluci nevědí, co opravdu chtějí hrát. Jestli to bude big beat anebo punk. Rozhodně jim obě polohy sedí a s případnou nerozhodností jim pomohl tak trochu saxofon.
CD je koncipováno do slušivého digipacku, a co bych měl také zmínit je, že na CD jsou dva bonusy, které se na původní verzi alba nedostaly. „Zprávy“ a „Poslední láhev“.
Úvodní song „Nikdo nepřišel“ měl mírný rozjezd. Tento nástup mě trochu zaskočil, ale rozhodně jsem nelitoval dalších několik minut strávených s touto partou. Dvojka „Pryncezna z plakátu,“ měla výtečný big beatový odpich a ten saxofon? Hm. Vážně povedený kousek. Na skladbu „Sladkých 11“ jsem se těšil a rozhodně mě nezklamala. Pěkně to šlapalo. O textu ani nemluvě (smích). Bonusovka „Poslední láhev“ začala potleskem a harmonikou. Potleskem pak rovněž skončila. U táboráku by atmosféru určitě nezkazila. Skladbou „Nás se učit nebaví“ jsem zavzpomínal na školní léta, i když nebyla až tak bluesová, jak úvod této skladby. Nicméně, byl to jen úvod, který se pak změnou tempa proměnil v pozoruhodnou punkovou záležitost.
Skladbu „Zpráva“ jsem si dal dvakrát za sebou. Její punková energie mě naprosto strhla, a když už jsem myslel, že albu dám z pěti hvězdiček tři, tak takhle skladba rozhodla, že jsem jim v duchu dal čtyři hvězdičky.
Takže reedici alba „Sladkých 11“ dávám palec nahoru.
