Komu je tedy určeno album „A Proč ne“ tohoto rodem jihočeského, v Praze již zdomácnivšího barda, napoví snadno již jméno Miloš Dodo Doležal, vonící po Vitacitu a dunící po poctivém českém hard rocku a metalu. Ale pozor, v bookletu se nepřehlédnutelně mihne dnes národem i německým publikem v těžké chorobě bedlivě sledovaný kantilénově zlatoslavičí Karel Gott, takže budoucí posluchač stále může být zmaten. Co tedy album nabízí:
Titulní a úvodní A proč ne odpíchne zvuk ryze rockové kytary a po pár taktech tedy milovníci hitů jako Chiquitita, Money Money Money nebo Dancing Queen (rockerům stravitelných asi jako vegetariánovi tučná ovarová prasečí hlava, pan nemůj prezident promine – snad jen ten citronek v tlamě) buď znechuceně CD zadupou v prach, jdou je reklamovat, či zkusí další track, zda se Petr nepolepší. Ani následné Ránu mávej asi nebude pro ně ten pravý šálek, zejména i díky tomu, že tam v jinak místy akceptovatelné písničce jaksi zmatené kvílí kytara v sólových partech a těžko s protagonistou v závěru zadeklamují „Moc mne to bavilo“….
Volnějšímu tempu je zasvěcena v pořadí šestá skladba V žáru vášní, skutečná křehčí klidovka pak je akustičtěji podaná S tebou spoután – za tvou (svou) láskou zde Kolář deklaruje jít světa kraj, takže kdo by v názvu hledal sexuální praktiky bondage, bude z čistě hory Himaláje přenášejícího milostného vyznání zklamán. Prakticky poslední skladbou alba je Luisa, jakoby mírně zasvěcená hispánskou atmosférou a nenápadným půvabem Luisi Buñuelovi, surrealistovi oblíbenému milovníkům psů z Andalusie a zlatého věku snové kinematografie.
Bonusová To jenom láska zastaví čas naštěstí není jen trackem přilepeným k základnímu materiálu pro zviditelní se s účinkujícím božským Kájou, s kterým nás zavádí až kamsi ke hvězdám, přes svoji zpěvnost má rovnaký sound jako ostatní skladby. Takže album rozhodně asi Petrovy příznivce z řad muzikálomilců (ještě že ale tato forma obživy pro zpěváky a muzikanty existuje, v dnešní době iluze obživovat se coby rocker či nedej Bůh jakýsi novátor je prakticky zcela vyloučena, pokud vyloučíme takové produkty českých luhů jako Kabát či tříakordového veterána, který hraje, jak hlásá, již padesát let rock, ale dosud se to jaksi až tak nenaučil – snad někdy příště, nebo podivné rádoby motorkářské ikony, které by ve Státech andělé pekel utloukli řetězy) dvakrát nepotěší, rockerům upřednostňující progresivnější styl nic nového nepřinese, hojným snaživcům o řízný český rock s pěknými melodiemi a instrumentací ukáže, jak se to dělá a na co to je. Rozhodně si album své posluchače najde a budiž mu přán i zúčastněným jejich co nejhojnější počet, v tom hudebním marastu pokleslosti hudebního vkusu doby je to rozhodně příjemný počin.