K tomuto způsobu tvoření hudby Rustyho inspiroval jeho celoživotní vzor Quorthon, zakladatel (a de facto také jediný člen) legendárního projektu Bathory. Stopy této hudby můžeme vysledovat i na desce Ruins.
Na rozdíl od Quorthona, jehož hudba posunovala žánry a spojovala v sobě množství elementů, hudba Rustyho Pacemakera je o poznání monotónnější. Většina z deseti písní na albu je postavená na melancholii a, stejně jako u Bathory, stopáž pouze několika z nich se pohybuje pod hranicí čtyř minut.
Pomalé tempo skladeb ještě zdůrazňuje Rustyho hlas, který protahuje každou slabiku. Rusty je spíše vypravěč než zpěvák, občas mu nějaký tón ujede a jeho hlas mi přijde možná lepší pro namlouvání audioknih. Jeho hudba tím ale zároveň dostává nádech ambientu. Do tohoto podzimního pochmurna potom dobře sednou i akustické kytary nebo klavír, které jsou v několika skladbách ke slyšení.
Na některých skladbách je ale znát, že Rusty se do toho dokáže pořádně opřít. Důkazem budiž hned druhá skladba Made of Lies, která startuje nabroušenými kytarami a našlapanými bicími. Bicí jsou také jediný nástroj na desce, který nenahrál Rusty. Sedí za nimi ostřílený bubeník Hans Löchinger, který spolupracuje s metalovými, popovými i folkovými interprety a který se dobře vcítil do hudební nálady desky.
Ačkoliv je podle výše zmíněného jasné, že Ruins nepovažuji za nahrávku roku, jedno uznat musím. Rusty Pacemaker je srdcař a takových jako on je dnes málo. Deska navíc není špatná, obsahuje zajímavé momenty a skladby jako The Game jsou zajímavé i propracovanou strukturou.