A s čím nás přišli ohromit? Tune Circus hrají alternativní rock s prvky neopunku, přestože vydali teprve první desku, tak nejde o žádná ořezávátka, mají za sebou více než čtyřista koncertů nejen v Německu, ale jako předkapela spolupracovali třeba s Journey, Hammerfall, Edguy nebo s Nenou, jejíž devadesát devět balónků zná snad každý, minimálně z coveru od Tří Sester. No ale zpátky k muzice.
The sound of breaking waves obsahuje deset songů. Jako první zazní skvělá Time is the enemy, ale chvíli jsem přemýšlel jestli tam omylem nedali něco od Bloodhound Gang, protože zní velmi podobně. Následuje jedna z nejlepších skladeb Rock n Roll Baby, ta má namířeno hodně vysoko stejně jako desátá v pořadí, baladicky laděná Until the end. Meztím si poslechnete The travelers, která má zase energii Red hot Chilli Pepper´s. Následují skladby Too late, London town, která mimo jiné skrývá kousek práce Franka Zappy. Evil I je punková pecka co vám vlije starou energii do žil a máte zase chuť něco vyházet z okna a zapogovat si u toho. Po ní přijde podobná Blow those fuckers away. Coby další počin na vás Vaše aparatura vychrlí senzační Let it go. Dále je tu Daddys Girl, píseň pro všechny dcery a jejich tatíky, kteří je hlídají jako oko v hlavě. No a zbývá nám již zmíněná Until the end.
Osobně si myslím, že investicí do tohoto alba určitě neuděláte krok vedle. Každý si na něm najde to svoje, i když to může chvíli trvat, osobně jsem se Tune Circus dostal pod kůži až po šestém poslechnutí celého alba, ale o to hlouběji zapsali svou stopu v mé hlavě .