Na desce tedy kromě kytaristy Hanse Zillera uslyšíte zpěváka Davida Reece (ex Accept), bubenického žongléra (kdo viděl živě, ten ví) Harryho Reischmanna, baskytaristu Ronnieho Parkese a druhého kytaristu Franka Paneho. A abychom měli EZ Livin komplet, uslyšíte i klávesy Paula Morrise (ten je spolu s producentem Alessandrem del Vecchiem zúčastněn jako host).
A jak tedy deska zní? Oproti všem výše uvedeným skutečnostem jako naprosto typičtí Bonfire. A pokud se budeme pohybovat v hájenství posledních záseků v diskografii, tak bych řekl, že i o něco lépe. Chuť a energie nového týmu se na desce musí vždy nutně podepsat, což se také stalo. Poznávám typický rukopis, který kapela vlastně za celou svou existenci nikdy výrazně nezměnila a výměna téměř kompletního týmu se v tomto směru nijak neprojevila. Oproti EZ Livin se nahrávka příliš nepošilhává za obzor Atlantiku, ale drží se typické šablony germánského hard rocku, který je trochu svázanější a možná příliš fortelný, ale už několik desítek let osvědčený. Zillerova hra by mohla sloužit jako jednotka stálosti, protože jeho riffy by se daly ze všech hudebních sbírek zkompletovat pomocí zkoumání jejich D.N.A. vzorků
Většina skladeb je ve středním tempu (to asi není překvapení), nechybí jedna tradiční bonfireácká rychlá vypalovačka (Nothing´At All) ani tradiční balady s typickým vybrnkávacím rukopisem. Na tomto místě obvykle vypisuji kandidáty na hit, ale v tomto případě to bude obtížnější. Celé album, dáte-li mu šanci, se poslouchá velmi příjemně, ale vyložený hit, který by každého praštil do uší, mu chybí. Posluchač naladěný s kapelou na stejnou notu určitě ocení šlapavou „Can´t Break Away“ a „Lies“, které nechybí i překvapivý náznak jemně bluesového feelingu. Protože se kapela personálně změnila velmi výrazně, nabízejí Bonfire i dvě předělávky svých starých klasik, aby s otevřenými kartami posluchačům ukázala svou současnou tvář.
Pochválit musím zvuk a celkovou produkci, na které je znát, že kapela přesně věděla, co chce, a hlavně ví, jak své hlavní zbraně používat. David Reece ani napodruhé při obtížném nástupu do jedoucího vlaku nezklamal (tento názor možná nebudou sdílet všichni fanoušci Accept), a to si ještě musím vzpomenout na jeho skvělý koncertní výkon v Plzni, který mi rezonuje v uších ještě teď. A kdo se chce nechat ještě víc překvapit, nechť si počká na čtrnáctou skladbu na albu, kterou asi není třeba nijak obšírně představovat.
Pokud jde o mě, Bonfire mě přesvědčili o své životaschopnosti do dalších let. Může za to nejen jejich nové album, ale i profily jednotlivých muzikantů na facebooku, ze kterých je patrné, jak si kluci angažmá v této kapele užívají.