Nejsladší na světě totiž není ani spánek, ani polibek, ba ani med z opečovávaného mlynářova úlu, nýbrž novinka tradičně rozkošatělé party, která pomáhala francouzskému rodákovi Frédéricu Slamovi v nahrávání třináctého zářezu jeho opečovávaného projektu AOR.
Při poslechu tohoto díla se totiž posluchač mění ve špejli, na kterou se namotává cukrová vata. Zvuk klávesových rejstříků je totiž jemnější než vlásek tohoto cukrářského vynálezu a tempo je tak klidné a vyrovnané, že si v ničem nezadá s trpělivostí toho, jenž uprostřed pouťového běsnění namotává vatu do úhledného válečku. A podobně jsou na tom i další nástroje a zpěv. Po muzikantské stránce, jak už to u takových nahrávek bývá, jde tradičně o ukázku absolutního fortelu, vyhranosti, zpěvnosti, zkušenosti a zároveň absolutní účelnosti. Podíváme-li se na booklet, vidíme potemnělý obzor za plážovými palmami. A představím-li si s pořádnou dávkou fantazie, že to, za čím se na obrázku skrývají, jsou brčka do plážových nápojů nebo ovocné pendreky, je hudební náplň tohoto díla tak jasná, že se o ní ani není třeba dlouze rozepisovat.
Během prvních pěti skladeb se nám nezmění rytmus (ten se mimochodem nezmění ani během celého trajleru propagujícího toto album na internetu), ostatně žádné tempové převraty s výjimkou závěrečné balady nečekejte ani u zbylých čtyř, ale komu by to u takových přímočarých hitovek mířících z uší přímo k hormonům štěstí vadilo. Věčný dotaz zní, proč tohle neslyšíme z rozhlasových vln? Taková „Pride Of Strangers“ nebo naprosto neodolatelná „Closer To Zero“ by nejednomu brázdiči našich dálnic zpříjemnila služební cestu natolik, že by se na tu příští těšil jak dítě na prázdniny.
L.A. Connection vám žádné nové obzory neotevře, ale jako afrodisiakum, které vás uvede do bezstarostného světa plného nadýchaných melodií, působí stoprocentně. Ale to se dá říct takřka i o všech jeho dvanácti předchůdcích. Učebnice melodického AOR, a to nejen podle názvu.