Docela překvapující fakt na to, že dnes letí hlavně EP a nejlépe singly, protože na dlouhé poslechy nikdo nemá čas. Motýlí polibek má tedy na své posluchače poměrně velké nároky. A co že jim to vlastně nabízí?
Kapela se snaží o crossover založený na fůzi tvrdého kytarového rocku/hardcoru, elektra, občasného štěkavého rapu, samplů a skvělého vokálního výkonu frontwomanky Paulee. Právě ten často zanáší hudbu kapely do jiných sfér a posluchači tak při poslechu desky vytanou na mysli také gotičtí metalisté jako Nightwish, Epica nebo Within Tempation.
Zejména electro prvky v některých skladbách by seděli spíše na Matějskou pouť devadesátých let, než na moderní crossover z roku 2013. Rap by možná mohl také působit uvěřitelněji, ale to naštěstí vyvažuje zmiňovaný hlavní vokál, jehož majitelka má pěkný rozsah, který často v plné kráse ukazuje.
Hlavním problémem desky je ale její, v úvodu již zmiňovaná, délka. Ne že by jednotlivé skladby postrádali dávku hitovosti, naopak. Hodina a osmnáct minut je ale přecijen zbytečně přetažené a udržet pozornost po celou plochu desky není zrovna jednoduchý úkol.
Nutno ale dodat, že deska v žádném případě nenudí. Pop Core není flašinet, který by celou dobu opakoval ten samý motiv. Přes mé rozpačité pocity se tedy nejedná o žádné zavrženíhodné dílo. Je zde cítit vývoj, který si kapela ušla od debutu a pořád je to porce poctivé muziky. Přesvědčit by vás o tom mohly například skladby Craddle nebo Shit In Your Head, které najdete k poslechu na bandzone profilu kapely.