ČTVRTEK
K areálu přijíždím někdy v půl sedmé a narážím na první překvapení. Nutno říci, že překvapení dalších přijíždějících bylo přímo úměrné k počtu stanů, ve kterých hodlali nocovat. Abych přešel k věci, já to měl díky lůžkové úpravě svého auta za pouhopouhých 350,- Kč. Utěšen slovy, že to před chvílí měla jedna rodinka téměř za tisícovku, si ještě vyslechnu pokyny, že auta parkují v první polovině velkého šírého rodného lánu, zatímco stany se staví v jeho druhé polovině. Toto opatření vyvolalo asi ještě mnohem více negativních reakcí než onen cenový sazebník, a tak první, co lze zaslechnout od každého přijíždějícího, je příval nadávek, zatímco pozitivní natěšenost aby člověk pohledal.
Hudební náplň večírku pro nedočkavé obstarávají AIVN´S NAKED TRIO, X LEFT TO DIE a DOLLS IN THE FACTORY, zřejmě finalisté soutěže s názvem Fresh Blood. Touto dobou jsem však ještě pendloval mezi stanem, kde se koncerty odehrávaly, a stanovým městečkem, takže jsem od každé kapely slyšel jen kousek jejího vystoupení. Nutno však říci, že obvyklý stav, kdy se vítězové hudebních soutěží i přes svou nepopiratelnou kvalitu míjejí s mým vkusem, nebyl ani tentokrát narušen. To poslední vystupující ZÁVIŠ má k nějakému umění dál než poslední návštěvník festivalu od svého auta ke svému stanu, zato s neodolatelnou chutí servíruje již naplněnému stanu jednu rýmovačku za druhou a dočkává se sborového zpěvu jako Nedvědi na Strahově. Ovace jsou bouřlivé a kníže pornofolku je při loučení evidentně dojatý. I lehkou drogou opojený kolega si ještě druhý den ráno pamatoval všechna synonyma ke slovu "děvka", jež jsou obsažena v jedné ze Závišových poetických písní.
PÁTEK
Není na co čekat, jde se hned na první kapelu na Budvar stage. Kontrola na bráně byla více než důkladná, což se opakovalo během celého víkendu. On vlastně celý tým sekuriťáků působil nějak divně, řekl bych až krutopřísně. Viděl bych to na pokyny typu: s nikým se nebavit, tvářit se jak agent FBI a plnění povinností vysoko nad rámec pravidel nekompromisně vyžadováno. MAELSTRÖM je ostřílená kapela hrající metalový crossover, který však nepřekračuje hranice, ve kterých by se posluchač i samotná kapela ve změti vlivů ztráceli. Elektronika (na albu Prach z roku 2010 jí bylo docela dost) byla udržena na uzdě, Vasilu Kobanovi, což je takový hlasový klon Petra Koláře, to zpívalo perfektně a kapela se tak postarala o více než příjemné otevření festivalu. Na konci zazněla po delší době "Miss Parazit" ze stejnojmenné prvotiny, podle mě asi doposud nejsilnější položka v repertoáru. Na Jätermeister stage navazují jihočeští MENHIR, kteří se prezentují hard rockem ohlodaným na kost, avšak se značnou přidanou hodnotou v podobě energické prstolamačské hry kytaristy Pavla Michálka. Na Budvar stage se vracím na první zahraniční kapelu, kterou je finská STAM1NA. Žánrově těžko zařaditelný energický mix melodického progresivního metalu, thrashe a halekacích finských častušek si vysloužil zaslouženou kladnou odezvu a o kapele se mluvilo ještě dlouho po skončení jejího setu. Ve finštině byly nejen texty, ale též průvodní slovo, což se ale s ohledem na jazykovou vybavenost českého publika (včetně mě samotného) ukázalo být úplně jedno. Schopnost českých diváků reagovat na každou větu, která se tváří jako otázka, se ukázala být výhodou a Finové neskrývali překvapení. Moc nechybělo, a leckdo by se pod pódiem s chutí pustil i do zpěvu, každopádně Finové zanechali skvělý dojem. Třetí scéna se jménem Skutečná liga stage je trochu nenápadně schovaná ve stanu, ale několika kapelám se i tam podařilo nalákat početné publikum, například metalovým (co také jiného očekávat od kapely s takovým názvem) METALMOR, kteří naživo zněli o dost lépe než z ukázek na bandzone profilu a dařilo se jim po celou dobu jejich setu úspěšně bavit přihlížející dav. A byli i štědří, což divák vždy ocení, zvlášť když vzduchem létají cédéčka.
O jeden z mých soukromých taháků jsem nepřišel jen shodou náhod. Nemehlo za mixážním pultem si vybralo světlou chvilku a výjimečně se mu podařil tak nadlidský úkol, jako je nazvučení moderátora. Ten totiž po celý festival mluvil vždy polovinu svého proslovu maximálně sám k sobě, protože zesílit jednomu mluvícímu týpkovi mikrofon je zřejmě nadlidský úkol hoden týmu těch nejlepších profesionálů. Luboš Voráček pak nevěděl, co už lidé slyšeli a co ne, a tak se veškeré jeho výstupy měnily po celé tři dny vždy ve stejný trapas. Ovšem, co je nazvučení moderátora oproti nazvučení progresivních experimentátorských maniaků MEKONG DELTA. Proměnit vystoupení kapely, kde je třeba slyšet jakýkoliv netradiční záchvěv struny a kde má každá disonance svůj působivý význam v kouli neposlouchatelného bordelu, to už zavání sabotáží a parta kolem Ralpha Huberta se tak stává terčem trochu nespravedlivé kritiky. Nemít kapelu celkem naposlouchanou, asi by moje zmínka o ní taky nevypadala moc dobře. Na punkující frantíky TAGADA JONES se zvuk zlepšil o 180 stupňů a zběsilá lekce sekané francouzštiny (kdo by to byl řekl, že jazyk šansonů může znít i takhle) mohla na hodinu pohltit zástupy rozverných návštěvníků kursu. Slušná úleťárna, která kolem vykouzlila hodně úsměvů. Po lekci francouzštiny přichází znovu "lekce zvukařiny", a to s nástupem METAL CHURCH. Naštěstí už zvukař pochopil, k čemu některá hejbátka slouží, a tak stačí počkat tři písně a zpěv se dostává konečně na úroveň, kdy je slyšet a i ostatní nástroje se dostávají do vyvážené polohy. Americká legenda nadchla před lety ve Vizovicích a totéž se jí podařilo i ve Spáleném Poříčí. Klasický heavy metal, který už je dávno zapsán v příručních slovnících žánru, byl zahrán s fortelem zkušených mistrů a zároveň s tradiční americkou bezstarostností a přímočarostí, která má sílu přenést nás zpátky v čase. Hlavní roli hrála alba "Metal Church" a "The Dark", ostatně jaký lepší otvírák si zvolit než "Ton Of Bricks". Vzhledem k tomu, že jde o kapelu, která patřila k prvním, co formovaly můj hudební vkus, nechybělo mnoho k zamáčknutí slzy dojetí v oku. Ale konec dojímání, na pódiu už řádí HATEBREED a já si vypomůžu slovy z českých fanouškovských stránek. Přímočarost, agresivita, metalcore, nasranost, nasazení, brutalita, práce. K tomuto stručnému popisu kapely není co dodávat, všechno tam bylo v míře vrchovaté a dost možná bylo i něco navíc přidáno. Rozsekávací masakr. Na chvíli si odskakuji na Jägermeister stage na S.P.S. Překvapivě energický set plný zlidovělých písní a bezprostředních textů dává zapomenout na jejich až dětskou naivitu. Zpátky k přednímu pódiu, tam se totiž vše chystá na DEATH. Vzpomínkové turné vyvolalo spoustu otázek, na které může existovat jen jedna adekvátní odpověď, a tou jsou dokonale odehraná vystoupení. Odpověď, které se nám dostalo ve Spáleném Poříčí, byla více než dostačující, vystoupení mělo všechny atributy pro tuto kultovní legendu typické. Valivý zvuk nesmrtelných riffů, za hrází zdánlivé brutality skryté kytarové vyhrávky, ve kterých je tolik melodií, že by germánští kastrátští hrdinové mohli závidět, a rytmus nekompromisně podřízený působivosti materiálu, který tady Chuck Schuldiner zanechal, aby nám dál dělal radost. Úcta, s jakou se čtveřice celého materiálu zhostila, měla za následek to, že jsem ještě teď radostí bez sebe, že jsem Death mohl naživo slyšet a na oněch 75 minut byl ochotný zapomenout na to, že už tady Chuck s námi není. A k mé velké radosti se velké části pozornosti dostalo i mému oblíbenému albu "Leprosy".
SOBOTA
Protože nabídka občerstvení v areálu byla dosti bídná a jakožto konzervativní člověk, který chce vždy vidět, za co platí, se nedokážu smířit s tím, že by cateringová společnost nejraději prodávala na váhu i chleba, vyrazil jsem na oběd do vsi a vrátil se až odpoledne, kdy se na své vystoupení připravovala skupina INFLAGRANTI v košatější sestavě, než v jaké jsem je viděl před lety v Plasích na Czech Rock blocku. Hudebně se toho však příliš nezměnilo, a tak jsem dal před tklivým houslovým přehráváním ohraných šlágrů přednost přímočarému rokenrolu. Na Jägermeister stage to totiž rozbalili GAUNEŘI a jejich "motorhead punk" nedovolil tělu nesladit svůj rytmus s tím, který přicházel z pódia. Marcel Šaman, jehož si někteří mohou pamatovat ze starého Feratu, se intenzivně pokládal do výrazu a na pódiu nepobyl chvíli v klidu. Pod kotlem se topilo takovým způsobem, že vypadnutí proudu bral každý v publiku téměř za logickou samozřejmost. Pak už nastupuje TITANIC, který mě baví o dost více než před měsícem na Metalfestu. Jen bych si dokázal představit nahrazení některých starších položek v koncertním setu většími stejně starými tutovkami. Na Budweiser stage pak začíná série zahraničních kapel, první na řadě jsou STEEL ENGRAVED, kteří představují všechno, co si lze představit pod pojmem germánský powermetal, a ani jejich vystoupení nemohlo být jiné. Já na jejich vlnu v danou chvíli naladěn nebyl, ale kolem bylo dost těch, kteří ano. Na Skutečná liga stage stíhám kousek úleťáků ZAJÍC COMPANY, kteří mě však zaujímají spíše svými kostýmy a ulítlou pódiovou prezentací, nežli hudbou, která je na mě příliš alternativní, experimentální a vlastně si přidejte všechny možné přívlastky tohoto druhu. Na JADED HEART, o které jsem před odhalením jejich účasti na festivalu zavadil jen letmo, jsem se hodně těšil a ukázalo se, že vůbec ne marně. Melodický hard rock je moje krevní skupina a skladby s tutovým hitovým potenciálem jsou vytahovány z rukávu s takovou kadencí, že má člověk pocit, že přihlíží vystoupení kouzelníka. Jaká bude reakce našich krátkovlnných rádií? Nebudeme si nic nalhávat, žádná. Nutno ale podotknout, že diváckou kulisu měli Jaded Heart skromnější než kapela před nimi. Získali si mě i tím, jak v dalších hodinách předložili důkaz o tom, že každý muzikant je v první řadě hudebním fanouškem. Od pódia se takřka nehnuli a nevynechali jedinou příležitost vidět další kapely v akci. Plný spokojenosti si odejdu na chvíli na vedlejší scénu užít úchylného grindu v podání GUTALAX, kteří se těší až překvapivě bouřlivé odezvě od početného davu. Kdo zná, ten ví, kdo nezná, tam je veškeré popisování marné. Slušivé bílé igelitové ohozy, jako by se chystali na kolektivní čištění veřejných záchodů, napálené rokenrolové tempo, neodolatelné chrochtání a verše, z nichž některé už asi do konce života, pokud mi plány nezkříží alzheimer, nevyženu z hlavy: "Na chleba místo medu mažu si hnis z vředu." Němce AT VANCE mám spojené hlavně s nekonečným množstvím coververzí všeho druhu, co kdy natočili. Na Basinfirefestu servírovali především ovoce z vlastní zahrádky, ale ani tak se mi přes nesporné muzikantské kvality do noty moc netrefili. Frontman Rick Altzi se sice snažil, ale zbytek sestavy na mě působil jako klasická studiová kapela. VICIOUS RUMORS na to jdou pěkně poamericku. Naplno a po hlavě. A také pěkně rychle a od podlahy. Od jednoho svátečního návštěvníka festivalů jsem vyslechl myšlenku: "Koukám, že ty staré kapely, to je obvykle jeden strejda zakladatel, co jako jediný všechno vydržel, a ostatní obvykle v době vzniku ani nebyli na světě." Tady to tak není. Kromě Geoffa Thorpeho si 80. léta v kapele pamatuje také Larry Howe. A že by nový frontman Nick Holleman, který disponuje pořádným ječákem, mohl být podle vizáže jejich vnukem, už na výsledném dojmu nic nezmění. Vicious Rumors to bez ohledu na věk a zásluhy odpálili pekelnou rychlostí, až si toho všimlo i počasí a neúprosný slejvák jejich snažení předčasně utnul. Budweiser stage se pak z technických problémů probírala déle než hodinu, a tak byl čas vyrazit si na Jägermeister stage oddechnout na XIII.STOLETÍ. I tam trvaly přípravy nekonečně dlouho, ale na poklidnější hudbu plné mystické obrazotvornosti po nějaké době čekání konečně došlo. Kapela žije spíše v nenápadném ústraní, ale zásobu hitů má takovou, že by jí nejedni agilní kolegové mohli závidět. A ještě jeden paradox. Zatímco jiné kapely na svá vystoupení podlaďují, aby to po letech uzpívaly, u XIII. století jsem si všiml, že koncertní verze jsou posazené výše než studiovky. Nekonečné odstraňování problémů na Budweiser stage pak technický tým zdárně svedl, a tak mohlo dojít na MASTERPLAN. Za mikrofonem dnes už potřetí Rick Altzi (mihl se i jako host v setu Jaded Heart) a kapela mohla hrnout pecky, kterými Roland Grapow (který nám trochu ztaťkovatěl) ohromil po odchodu z Helloween metalovou obec. Řekl bych, že k interakci mezi kapelou a publikem i přes veškerou Rickovu snahu pořád dost chybělo, ale mohlo to být i doznívání zmiňovaných technických problémů, pokračujících rozmarů počasí a lidí myslících v tu chvíli spíše na sucho svých svršků a stanů. Než došlo na vystoupení ANNIHILATOR, říkali jsme si, že by byla docela legrace, kdyby se velké pódium nepovedlo dát po té dešťové smršti do pořádku a my si mohli užít Annihilator v nezaměnitelné klubové atmosféře ve stanu na třetí scéně. Na to by asi nedošlo, ale představa poměrně zajímavá. Ale byla by to škoda, protože to, co tahle kanadská úderka předvedla, bylo snad z jiného světa. Dokonale našlapaný nářez zahraný s takovou precizností, že jsem si musel mnout oči a uši, jestli je to vůbec možné. Dost na tom, když to má stíhat jeden muzikant, ale když člověk vidí, jak Jeff a Dave jedou unisono vyhrávky se všemi typickými annihilatorskými zasekávačkami a dalšími překvapeními, která by nejednomu muzikantovi zlomila prsty, a přitom skvěle baví sebe i publikum (navíc Dave u toho ještě stíhá šoumensky pobíhat po pódiu), pak může být rád, že přestalo pršet, protože by měl otevřená ústa plná dešťové vody. Dokonale rozsekávající vystoupení, jehož utnutí z časových důvodů bylo značným důvodem k rozčarování (mnozí použili i odlišný výraz). Naštvání však nikterak nebylo nasměrováno k poslední vystupující kapele, kterou byla ruská ARKONA. Porce častuškového folkmetalu z nám už zase poněkud exotického (což je možná dobře) Ruska udržela i po druhé hodině noční v areálu i ty největší ospalce. Aby také ne, Masha udělala na pódiu tolik pohybů, kolik stihne udělat celý sbor baletek v jiné ruské klasice Labutí jezero, a dovolil bych si odhadnout, že ta nešla spát ještě hodně dlouho po vystoupení, protože to by energie pulsující v jejím těle prostě nemohla dovolit.
NEDĚLE
Ranní slejvák nedává moc velkou naději na svůj konec v blízkých hodinách, a tak po obědě vzdávám své čekání na volný průchod, ve kterém mi cestu nebudou přehrazovat miliardy vodních kapel, a vybaven deštníkem a pláštěnkou vyrážím před pódium ve chvíli, kdy na něm hrají BLACK WIDOW. Pamatuji si, jak jsem si je při potvrzení jejich účasti vyhledal na bandzone a říkal si, že organizátoři asi začali zveřejňovat kapely na scénu do stanu. V neděli jako by to byla úplně jiná kapela. Perfektně to šlapalo, zvuk byl elektrizující, líbivé kytarové vyhrávky byly doplněny skvěle znějícími klávesami (po předchozích dnech bych se málem domníval, že zvukař neví, že klávesy jsou taky nástroj a je třeba je také nazvučovat) a na pódiu řádila nezastavitelná Lenka Jelonková. Snad jen tu představovačku na konci si mohli odpustit, tohle by bylo moc i na Manowar. Po nich nastupuje KAMIL STŘIHAVKA & LEADERS, tedy zpěvák požívající zaslouženého respektu širokého publika, a to včetně metalového. Dnes dělá hudbu, která je jeho srdci bližší, avšak mému vzdálenější, a tak si vychutnávám první tři skladby a vyrážím vedle na KERN. Ti měli hrát už před rokem, ale tenkrát bylo vystoupení k velkému zklamání fanoušků zrušeno. Zvědavost byla velká, k Jägermeister stage začaly proudit až překvapivé davy lidí. Ono není divu, fungování této kapely je v dnešní době dost nenápadné, což je v kontrastu s její slavnou historií. Písně Kernu nezestárly, avšak jejich provedení, které mělo blíže k okresní tancovačce, už trochu ano. Ale skladby známé z Větrníků i z alba "Od narození" rozhodně potěšily a ke konci už si lidé zvykli i na změnu za mikrofonem, protože Albert Kronek už v kapele pěknou řádku let nezpívá.
Značnou dávku pořadatelské odvahy asi chtělo zařazení hned tří kapel z nové vlny švédského retro hard rocku do jednoho dne. Začali ti, od kterých jsem čekal nejméně, ale pak se z nich stalo možná největší překvapení festivalu, a to SISTER SIN. Je s podivem, u kolika kapel z letošního lineupu mohu říci, že z nahrávek mě nijak neuchvátily, zatímco naživo to byla skvělá jízda, kterou bych si s chutí zopakoval. A sem přesně zapadají i Sister Sin. Klasické riffy chytající inspiraci kdesi u Axela Rudi Pella, Dokken či Bonfire dotažené k maximální líbivosti, naprosto skvělá zpěvačka Liv Jagrell, která nenechala jedny kalhoty suché, a hlavně vytahování trumfů z rukávu, a to v podobě koncertních tutovek zabírajících na první dobrou. Také další dáma na pódiu nenechala jedny kalhoty suché, jen šlo jaksi o jejich opačnou stranu. WALLS OF JERICHO předvedli dokonalý harcoreový masakr, který uřezával hlavy a při kterém došlo i na circle pit v největším blátě. Jenže Candice Puopollo se nedalo odolat. Mimochodem, v jednu chvíli zařvala uprostřed pódia bez mikrofonu a… …věřte, nevěřte, byla slyšet. Soutěž, kdo byl o víkendu nejlepší frontman (frotwoman), má svou vítězku. Než dojde na přestavbu pódia, stavím se ve stanu, kde se poměrně slušnému zájmu publika těší jemnější kladenská gotika SERPENCIA. Vracím se na australské MYSTERY, což je spolek mladých kluků, kteří můžou mít v kapse tak čerstvý řidičák. Chlapci jsou hezky učesaní, stylově oblečení, ale po hudební stránce se budou muset ještě dost učit (což také činili, celé odpoledne směřovaly jejich oči na pódium, ať už ze zákulisí nebo z publika, a jejich fotogalerie je plná fotek s ostatními účinkujícími). Na velká pódia v exponovanou dobu to ještě není. Vedle zatím hraje pro početné publikum TÖRR. A sází na jistotu v podobě dřevních začátků a též povedeného alba "Made In Hell". Letí to, od natočení tohoto díla uplynulo už přes deset let. Heychovská aura sice z pódia nezáří, ale fyzická podoba s jeho o půl metru vyšším dvojníkem může u některých dávat na tuto absenci zapomenout. DEBUSTROL je festivalová jistota, která ví, co si její publikum žádá. Prostě ty největší pecky z repertoáru zahrané co nejnasraněji a co nejvíc nahlas. A přesně to mu také pravidelně dává. Basinfirefest nebyl výjimkou. "Protest", "Údolí Hádu", "Umučená" a…. Debustrol jsem slyšel hodněkrát, budiž mi odpuštěn odchod na žánrově značně odlišné CRAZY LIXX. Festivalová přitažlivost Debustrolu doléhá až sem, publikum zatím není moc početné. To se naštěstí s přibývajícím časem mění a Švédové si mohou Českou republiku zapsat do seznamu destinací, kam sice móda novodobého hair metalu zatím moc nezasahuje (ona tady ostatně nebyla moc silná ani ta původní z osmdesátkového LA), ale kde udělali maximum pro to, aby se to změnilo. Já mohu jejich vystoupení evokující losangeleské osmdesátky jedině pochválit a myslím, že plamen zahořel i u mnohých z těch, které tento žánr vždycky míjel. Následují TRIVIUM, kteří byli inzerováni jako headliner. Jestli si dobře vzpomínám, tak šlo z celého víkendu o jednu ze dvou kapel, která si na pódium přinesla i něco dalšího kromě aparátů a plachty za bubeníka. Ti, kteří vydrželi téměř čtyři únavné dny a nevyhnalo je předčasně ani počasí, se nashromáždili před pódiem a mohlo se začít. Profesionální vystoupení, precizní provedení, thrashové riffy a hodně povedené vícehlasé vokály. Trivium dostáli své pověsti a ukázali, že se do pozice, v jaké nyní jsou, nedostali náhodou a že i kapela, v jejímž roku vzniku není na třetím místě osmička, to může díky kvalitě dotáhnout vysoko. Já se do tábora věrných fanoušků nepočítám (patřím k těm, kteří by ty tři hlavní vlivy, které kapela ve své hudbě prolíná, slyšeli raději od tří kapel zvlášť), ale obdiv nemusím nijak skrývat. Na vedlejším pódiu ještě stíhám TUBLATANKU (to je ta druhá kapela, která si toho na pódium přivezla trochu víc) a trefuji se do série, ve které dominují spíše klasické hitovky ve středním tempu jako Slabikár nebo Starý dobrý kabát. Už jsem to kdysi psal, Tublatanka je jedna z mála kapel z oné staré československé metalové školy, jejíž vystoupení nevzbuzuje jenom vzpomínky na to, jak jim to kdysi šlapalo. Maťo Ďurinda je totiž ve stále totožné formě jako tenkrát, zpívá mu to excelentně a nejedna česká klasika z 80. let by se od Tublatanky mohla přiučit, jak znít pořád svěže. Než dojde na očekávané rychlejší kousky typu "Zkusíme to cez vesmír" a podobně, spěchám k Budvar stage, protože tam se chystají další švédští novodobí hairmetalisté, a to THE POODLES. Než propustí fanoušky Tublatanka, je před pódiem lidí poskrovnu, ale i tentokrát se to postupně změní. Nakažlivost optimismu přenášeného z pódia funguje naplno a nejpohyblivějším a nejvíce spolupracujícím hloučkem s kapelou je překvapivě partička výrostků, co mají tak maximálně čerstvou občanku v kapse, ale rozpohybovávají i lidi okolo. Jakob Samuel disponuje neomezeným ječákem a publikum s ním ochotně zpívá refrény, které málokdo před vystoupením znal, a doslova mu zobe z ruky. Sympatické vystoupení The Poodles je zakončeno slibem, že se k nám budou snažit brzy vrátit.
Klady festivalu:
– neotřelá dramaturgie (snaha dotáhnout neokoukané kapely, např. švédskou hardrockovou scénu)
– mnoho strhujících vystoupení (Annihilator, Death, Trivium, Metal Church, Walls Of Jericho, Sister Sin a mnoho dalších)
– tradičně dobré umístění obou scén a dobré plánování vystoupení (šlo stihnout aspoň kousek téměř od všeho, čehož drtivá většina lidí využívala)
– až překvapivě udržená čistota záchodů
Zápory festivalu:
– organizace kempování
– mizerné předražené smažené blafy od jediné přítomné cateringové firmy (naštěstí bylo možno dát si u dvou dalších stánků dobrou pizzu nebo českou kuchyni)
– zvukař na Budvar stage (snad ani jednou za 3 dny nebyl schopný nazvučit moderátora, takže informace šly do prázdna, zprasení zvuku u vystoupení Mekong Delty a Metal Church, zpěvy u dalších kapel několikrát vylovil až v polovině první písně)
– kelímek bez háku (šňůra opravdu není alternativou)
Pokud jde o ty zápory, není třeba je rozebírat, na Facebooku už má pořadatel námětů přehršle. A hlavně vše má vždycky svůj důvod. A klady? Letošní dramaturgie se mi přesně trefila do noty, ale pro zvýšení návštěvnosti by to asi chtělo nějakého všeobecně přijímaného headlinera, zkrátka velkou kapelu, která pokryje vkus všech potencionálních návštěvníků festivalu. Ač počasí nebylo ideální a sem tam něco zaskřípalo, z tepla domova píšu ve stavu naprosté spokojenosti a těším se na další ročník.
nezakořeněné zahrady švédského retro hard rocku.