Možná i proto, aby se vymanil z nikoliv dozajista nepříjemné škatulky „dvorní textař Romana Dragouna“ , nechal své básně zhudebnit několika z přemnoha svých přátel z muzikantské branže (nicméně jeho souputník a písecký sourodák Dragoun tam pochopitelně nechybí). Takže z oné bohaté hudební nadílky dále záhodno zmínit jména jako Lešek Semelka, Vladimír Václavek, Olda Krejčoves, Raven, Tritonus Priest, jeho srdcovou kapelu Primátor Dittrich…, výčet se ani nevejde na titulní stranu alba.
Toto průřezové album vzniklo v jednom období, takže je kompaktní v čase, pochopitelně vzhledem k pestré paletě muzikantů, míchajících výsledný obraz Princovy duše, má rozmanité podoby. Pár z nich tedy se pokusím trochu přiblížit.
Úvodní Prosím s dedikací pro J.K., pokud existuje, okamžitě dává najevo, že iniciály neznačí Josefa Koudelku, ale Syna Božího, ke kterému jak textař, tak autor hudby, pianista a zpěvák mají neskrývaně blízko. Křehká „dragounovská“ píseň s baskytarou Filipa Benešovského a saxofonem Boryše Seckého je velmi příjemnou záležitostí v časech, kdy víra se stává pejorativním pojmem pro ty, kteří se kamsi nad stropy ženou bez pocitu viny a zaměňují kontroverzní instituci církve s věřícími jedinci.
Hned následující song Romane, plně zpracovaný Oldou Krejčovesem, je pro změnu věnován Romanu Dragounovi. Výzva „Romane, dej jim tu víru co máš“ plně koresponduje se zmíněným vztahem k víře protagonistů první písně.
Dál mne rozhodně zaujme pohodový Druhý práh v podání Manola s podporou Petra Pokorného na kytaru a saxofonisty Radka Kašpara na altku. Zdařilé Princovy obraty „každým koncem měříš čas – že každou vlnu čeká hráz“ nebo „kdo zná, kam míří střelka dnů, kdo zná pád padlých nápadů“ splývají dokonale s hudebním zpracováním.
Ve skladbě Zvony z dávného repertoáru písecké party Primátor Dittrich se představuje coby host Lešek Semelka, hlasem poněkud unaveným po nedávno prodělané nemoci, naléhavě a věrohodně, až mrazivě zazní „běžíš za vozem na poslední štaci“.
Tak jako i v jiných kouscích třeba jen místy, plně Princ deklamuje do podbarvujícího vokálu Aneta Aberlové ve skladbě Bílá, akustické písní s nepřeslechnutelným violoncellem a podtónem obav ze setkání se smrtí, byť podaných v tónu zdánlivě snesitelné lehkosti nebytí „bílá a vlídná, křídla sejme a mne obejme“.
V dalším tracku První den Honza Holeček, jinak skvělý hráč na klávesy, nechává tento part Martinu Vokrojovi, autorovi hudby, a sám se chápe toliko mikrofonu. Ze slovních hrátek si za všechny dovolím citovat: „bolesti hnisají a člověk divizna, diví se divý nad novými světy“.
Bílá nemoc zdárně podává ústy Zdeňka Hříbala Milanova Ostrá skla, kde gradující Seckého tenor uvozuje refrén s následným finále „ostrých skel je svět plný dnes, tu bázeň a strach nesmíš nést“.
Divy Tritonus Priest se skvěle a temně chopily textu básně Vločky, které slova by bylo potřeba zde vyjevit plně.
V pokoji opět nastiňuje text v podání Ravena jakési tušení smrti, evidentně se nejedná o nespokojenost s citovaným životem v místnosti 3 x 3 metry, protože „korálky dnů už hrozí roztržením, kostlivá teta na mne zuby cení“.
Baskytarista Filip Benešovský se jako mnozí další blýskne coby multiinstrumentalista v Pomeranči, jazz folkové jemné písni.
Princ opět deklamuje svými ústy slova své duše v básni Konce, zhudebněné Martinem Vokrojem. Ač by asi neměl mít obavy, dá se slyšet „Slyším tu dveře od pekla“, nicméně snad se mu podaří dohledat ono číslo k paní Víře.
Opravdu exkluzivní hosty – Trio Michala Pavlíčka, mají Tritonus Priest ve skladbě Noc a den. Ten čas, kdy „pes a vlk tu spolu vyjí, všechen čas je protkán poezií“, trochu evokuje Bergmannovu Hodinu vlků, a skladba je opravdu zdaleka ne jen díky účasti našeho prestižního kytaristy lahůdkovou prací všech zúčastněných.
Z plně textařsky autorské koncepce alba jakoby vybočuje Maják Oldřicha Janoty, pro změnu jediná Princova působivě a teskně podaná „předělávka“ cizího textu.
Milanův typický primátorovský kousek Nevěřím je jako dělaný pro jeho vlastní deklamaci a zní působivě od „nevěřím, nástěnným hodinám…“ přes „lituji půlnočního rouhání, protože vytuším omamnost smrti“ po „ukonči už prosím moji cestu, dej mi moji hvězdu za nevěstu“, po kterém následuje Seckého finální sólo.
Poslední z Princových textů (věnovaný lidem dobré vůle) Vesmír zpracoval Vladimír Václavek a dává v závěru slyšet, že „zde – kdesi pod hvězdami, zhasneme a budeme sami.
A pokud Milan v úvodu píše: „udělal jsem si radost..“, pochopitelně tím nemá na mysli chvilky masturbace nad pracně sehnaným časopisem se slepenými stránkami (dnes se to už hýbe, vzdychá, funí a prýští na internetu v míře neomezené), jako většina nás pamětníků za mlada, ale radost iniciovanou jeho invencí, kterou chce předat i posluchačům. Vzhledem k mnohorodosti hudebních žánrů si každý (krom posluchačů TV Šlágr) snad najde svůj soudek libé hudby, pospojované Princovou slovesnou obrazotvorností.