Veškeré obavy však byly rozprášeny ještě dříve, než došlo na pódiu k prvnímu hrábnutí do strun. Areál se začal uspokojivě naplňovat ještě dřív, než první kapela vynesla nástroje z dodávky, a slušně zahuštěný zůstal po celý víkend od rána až do večera. Samozřejmě, týkalo se to především jeho spodní části, zaplnění celého prostranství je souzeno umělcům z trochu jiné oblasti hezky českého kulturního života. Letmý pohled během vystoupení pátečního a sobotního headlinera nasvědčoval tomu, že tento ročník bude patřit k těm nejúspěšnějším. Do jaké míry za to může oddanost metalových fanoušků a do jaké neoddiskutovatelný Genius loci útulného lochotínského amfiteátru, to ať si každý vysvětlí po svém.

PÁTEK

Akci otevírají němečtí powermetalisté WINTERSTORM, kteří se dobře poslouchají, dobře se na ně dívá a bezezbytku splňují funkci příjemného otvíráku na úvod, ale pokud bych chtěl být vtažen do děje nějak intenzivněji, stále by mi u nich chyběla výraznější přidaná hodnota, která právě z nich udělá tu vlnu, které si v tom nekonečném žánrovém oceánu všimnete. Nutno však říci, že kolem stojící skalní příznivci žánru nešetřili uznáním, někteří ani superlativy. Mírné ubrání na intenzitě a přidání na melodičnosti přinášejí holandští DELAIN, zástupci dalšího žánru, kterým je éter poněkud přesycen. Tito gotičtí symfonici však obstávají se ctí a nad lochotínským amfiteátrem se nesou líbivé melodie, zatímco od podlahy (v Plzni spíše od betonu) to pořád intenzivně duní. Ale ono dunění mohla být jen předzvěst toho, že se na povrch chystají vylézt z hrobu švédští deathmetalisti GRAVE. Zvukař, vědom si mizivého zastoupení tvrdších kapel v letošním ročníku, nikterak nešetřil aparaturu ani rozpadající se konstrukci monumentálního plzeňského kolosea a připojil se k nekompromisnímu ataku na ušní bubínky. Grave se s tím nijak nepárali, a než se odebrali zpátky do podzemí, zanechali po sobě spoušť a zkázu. To z vystoupení následujících DIE APOKALIPTISCHEN REITER mně v paměti neutkvělo prakticky vůbec nic a jejich tuctovému rockmetalu nepomohla do mého podvědomí ani půvabně malebná deutsch. MAYHEM mají nějakou chvíli venku novou desku "Esoteric Warfare", která je představuje v trochu melancholičtějším rozpoložení. Jejich set se však odehrával zcela v duchu všeho, co si pod pojmem "norská blackmetalové scéna", jejímž jsou vrcholným představitelem, každý dokáže představit. A to včetně zvuku, který víc než cokoliv jiného připomínal jeden velký nepolapitelný bordel. Žádné zdržování, žádné divadýlko, jde se rovnou přímočaře na věc a kostely v celých západních Čechách se mohou otřásat ve svých letitých základech. BRAINSTORM mají jednu jistotu. I když se zrovna netrefí posluchači ve správnou chvíli do noty (a já jsem byl bezprostředně po norském nátěru a v čekání na hlavní hvězdu festivalu právě v takovém rozpoložení), mohou se spolehnout na charisma Andyho Francka, který se sympatickou neúnavností zapojí do hry všechny, co nestojí v dostatečné vzdálenosti od pódia. Hravé vystoupení plné hitovek, které měli tito Němci možnost představit v tuzemsku už mnohokrát a dostatečně je vrýt pod kůži každému pravidelnému vymetači tuzemských festivalů, se snad ani nemohlo setkat s nespokojeností. Mnoho reportů se asi bude věnovat vystoupení ALICE COOPERA. Mohl bych tady chrlit superlativy, mohl bych tady stavět na piedestal celou kapelu v čele s kytaristkou Orianthi, mohl bych tady velebit šou, ve které nechybělo absolutně nic (gilotina, Frankenstein, točení hůlkou, hroby již nežijících kamarádů atd.). To všechno bych mohl, ale nemusím, protože jsem to udělal už v reportu z loňského koncertu v Brně. Takhle přátelé vypadá a hraje pravá rocková hvězda se svou kapelou.

SOBOTA

Sobotní budíček obstarává tuzemská legenda KRYPTOR. Pražští thrashmetalisté sice od doby své největší slávy prakticky jen donekonečna oprašují své kultovky s texty, jejichž poetika ani s plynoucím časem neztrácí nic na své půvabnosti, ale komu by to vadilo. Skvělé vystoupení, jemuž dominovalo šoumenství Filipa Robowského, jenž svým optimismem nakazil osazenstvo na mnoho dalších hodin. Zajímavý pohled byl na nového bubeníka Francimora, který během hraní zběsilých temp působil dojmem, jako když jeřábník v klidu pokládá rouru do městské kanalizace. Na další tuzemskou legendu, brněnský TITANIC, jsem se hodně těšil, ale dobrý pocit mě záhy opustil. A nelze to svádět na mizerný zvuk a technické problémy. Zatímco Martin Škaroupka za bicími řádil jak nasupená mašina, předek osazenstva na mě působil značně strejcovsky a unaveně, stejně jako celé vystoupení. Po vydání skvělého alba "Double Time" jsem čekal o dost více, uvidíme, zda se toho dočkám na blížícím se Basinfirefestu. Sestupná tendence však pokračuje s BLOODY HAMMERS, kteří se prezentují čímsi na pomezí doom metalu a vyždímaných fuseklí od Black Sabbath. Ať jsem se snažil sebevíc, nezaznamenal jsem jedinou zajímavou notu a u klávesových partů jsem měl pocit, že klávesistka se s kapelou viděla poprvé před pěti minutami a nyní občas zaimprovizuje do snadno předvídatelných postupů pár pasujících not. DARK GAMBALE je kapela, na kterou jsem slyšel i četl lavinu superlativů, ovšem její hudba se natolik míjí s mým vkusem, že si netroufám k jejímu vystoupení cokoliv napsat. Pak už na pódium nastupuje jedno z největších překvapení, a tím jsou BLUES PILLS. Mezinárodní partička vypadá jako soubor mladých hipísáků a hraje… …no, hraje blues, což nemusí být na metalovém festivalu úplně tím nejlepším doporučením. Tady ale zafungovala vyšší moc. Areálem se šíří klidná vypohodovělá atmosféra a z pódia se line ryzí muzikantství plné hravosti a člověčiny. Překvapení z vřelého přijetí nemusí kapela nijak předstírat a dojatá Elin Larsson přechází z vypjatých vokálů do nesmělých pohledů vstříc nadšeným posluchačům. Ne že by jich Blues Pills měli před pódiem nejvíc ze všech, ale o to větší interakce se zde odehrála. Uznalými pohledy ze zákulisí nešetřili ani členové deathmetalových ABORTED. Ti naopak mají k člověčině hodně daleko, mnohem blíže mají k nekompromisní řezničině, které se věnují v brutální rychlosti a s maximální zvrhlostí, ke které se ochotně nechává strhnout i dav pod pódiem. Ti, kteří po vystoupení Blues Pills říkali cosi o tom, že teď by to chtělo něco rychlejšího, mohli začít přehodnocovat intenzitu plnění svých požadavků. Zničující masakr, však od toho tady také Aborted byli. Sobotní nebo nedělní odpoledne zpravidla na plzeňském Metalfestu patří některé ze zasloužilých thrashových kapel, tentokrát to byli FLOTSAM AND JETSAM. Kapelám z druhého sledu (z hlediska všeobecného povědomí o americké thrashové scéně) se poslední dobou daří a za několik let jsem na Metalfestu nezaznamenal jedinou negativní reakci na jejich vystoupení. Flotsam And Jetsam předvedli klasickou osmdesátkovou oldschool jízdu, a kdybyste se nepodívali na pódium, ani byste nepoznali, že už se nepíše rok 1988. Naplno, rychle a zběsile, byť poněkud nezúčastněně bez nějaké větší komunikace s publikem. Pak už nastupují RAGE, kteří mě na druhém ročníku málem unudili k smrti. Tentokrát bylo všechno jinak. Sáhlo se do všech možných zákoutí bohaté diskografie a nechyběly písně z alb vydaných v době, kdy Rage ještě měli hlavu a patu. Pro Victora Smolskeho to v žádném případě neznamenalo, že by musel ukazovat méně ze svého virtuosního umění, ba právě naopak. Neúnavně zdobil jakoukoliv pasáž, kde k tomu byl byť sebemenší prostor, a po mozartovsku nasypal do celého vystoupení "mnoho not". Pak už přichází prostor pro SEPULTURU, která nabídla průřez celou svou bohatou historií. Publikum šlo brazilské smečce naproti, a tak se rozdíl mezi lovením v cavalerovském nebo greenovském období prakticky setřel. Temperament jihoamerické džungle, exotické rytmy i pověstná valivost a řezavost udělala z předních řad jednu skákající vlnu, takže na to, že se z pódia neline Maxův nezaměnitelný vokál, snad nikdo ani nemyslel. Ostatně, dvoumetrový Derick Green má sám charismatu na rozdávání. Sobotu zakončují němečtí powermetalisté POWERWOLF. Před pěti lety jsem byl jedním z malého hloučku, který stál před pódiem ve chvíli, kdy se vlci za parného poledne chystali na své vystoupení. Už tenkrát bylo jasné, že tato kapela půjde nahoru a bude se posouvat v dalších letech line-upem stále k vyšším metám. Nezklamali mě ani na třetím ročníku, přesto si ale myslím, že do pozice headlinera jejich velikost ještě nedorostla. Nutno však říci, že zaplněnost areálu svědčila o tom, že jsem v tomto názoru v drtivé menšině. Energické vystoupení, při kterém roztleskávajícímu zpěvákovi a klávesákovi (ano u Powerwolf je největším šoumenem klávesák) publikum zobalo z ruky. Také mnohé songy už dorostly do pozice všeobecně známých hitovek, i když při hodinu a půl dlouhém setu se všechno slévalo do jednotvárnosti. Ale nechci být staromilcem. Je naopak dobře, že to do pozice headlinera dotáhla kapela, která si to musela vydobýt získáním mladších fanoušků. Jen to je zárukou, že i já sám budu moci na podobné festivaly chodit i za 30 let, stejně jako dnes nemalá část již prošedivělého osazenstva Metalfestu.

NEDĚLE

Do areálu přicházím ve chvíli, kdy hrají čeští ABSOLUT DEAFERS. Po stránce profesionality a celkové image neponechávají sice nic náhodě, jejich hudba však nějakou originalitou nepřekypuje a je snadno zaměnitelná s jakýmkoliv jiným českým heavymetalem. Může s Alicem Cooperem bojovat o pozici nejlepší kapely festivalu mladá belgická partička vystupující v neděli ráno? Pokud tou partičkou jsou EVIL INVADERS, tak ano. Něco tak zběsilého a našláplého už jsem dlouho neslyšel. Ultrarychlý speed/thrash metal, ze kterého tryskalo naprosto všechno, co do tohoto žánru nasypali všichni jeho staří mistři. Belgičanů bylo plné pódium, z beden se linul suverénní ječák, tempo bylo rozjeté tak, že by si závodníci Formule 1 ani nestihli všimnout, že je právě někdo předjíždí. Ve skladbách se bleskově střídají tempa (ale jen do té míry, aby plynulost skladeb nebyla jakkoliv narušena) a celým setem se linou kytarová sóla na každém místě, kde to je vůbec možné. Naprosto famózní zážitek, který si rád co nejdříve zopakuji. Sympatičtí členové kapely se pak po celé odpoledne pohybovali po areálu, kde je fanoušci hostili pivem, a pozorně poslouchali další vystupující kapely, a to i ty, u kterých bych neočekával, že by mladé thrashery mohly zajímat. Po tomto nářezu je jasné, že toho k ukolébavkovým ARVEN moc napsat nemůžu, jelikož mně v hlavě utkvěl jen fešný vzhled jejich členek. Následující ZODIAC a DYMYTRY vnímám jen na opalovacím travnatém povrchu v nejvyšších patrech areálu, takže se vracím až na gothic metalovou XANDRII. Ve chvíli, kdy začíná hrát, je před pódiem celkem prořídnuto, ovšem už zanedlouho se začínají slétávat ze všech stran další skupinky lidí, což prozatím přičítám zejména nohám Dianne Van Giersbergen. K udržení davu, který v průběhu vystoupení opět zaplnil celou přední část hlediště, by samozřejmě taková maličkost nestačila, a tak kapela vytahuje i další přednosti, kterými jsou líbivé melodie a milá éterická atmosféra celého vystoupení. KISSIN´ DYNAMITE mě z ukázek na Youtube nijak nezaujali, naštěstí jsem dal na doporučení těch, kteří už s živým vystoupením této kapely své zkušenosti měli, a teď jim můžu jen děkovat. Líbivý hair metal ala 80. léta můžu kdykoliv a kdekoliv a mladí Němci mně nabízí přesně tohle. Zpěváka Hannese nejprve nominuji do ankety o nejhezčí zpěvačku na festivalu, ale poté už si s kapelou zpívám songy, které jsem v životě předtím neslyšel. Kissin´Dynamite neservírují žádný nářez, jen líbivé pulsující hitovky, a to zábavně, ale také s pověstným německým fortelem. Po rozjuchaných osmdesátkách přicházejí zadumané devadesátky, na pódiu se totiž objevují uspávači hadů TIAMAT, které si užívám v poloze, která k jejich hudbě pasuje nejlépe. V polosedu a pololehu. Vlastně je to docela dobrá legrace. Švédům je úplně jedno, jak se ostatní kapely předhánějí v rychlosti, energičnosti, jak se frontmeni předhánějí v soutěži o největší ego, Tiamat prostě přicházejí a s absolutní zadumaností a zahleděností do vlastního světa hrají pomalu, pomalu a ještě pomaleji své zasněné kousky. Navíc mně něco říká, že Johan Edlund se na festivalu nachází jenom fyzicky, zatímco jeho duše právě poletuje ve světě mimo naše chápání. Z finských glam gotiků THE 69 EYES stíhám jen několik posledních písní, které se mi svou jednoduchostí celkem trefují do noty, letmým pohledem před pódium zjišťuji, že složení publika vpředu je oproti jiným kapelám trochu pozměněné. Pak přichází hodina na přestavbu pódia před posledním účinkujícím, kterým je německá rocková královna DORO. V duchu rozhovoru, který jsem nedávno četl, očekávám monstrózní scénu, která si nijak nezadá s Alicem Cooperem, ale po oné době nic nenasvědčuje tomu, že by měl být koncert něčím zvláštní, jak bylo deklarováno. On nakonec zvláštní je. DORO zpívá fantasticky a servíruje jednu hitovku za druhou. Neúnavně pobíhá po pódiu, fantasticky spolupracuje s publikem a celé vystoupení si užívá tak intenzivně, že se tomu snad ani nedá věřit. Sahá se zejména do repertoáru Warlock, ale při entusiasmu, s jakým se Doro vrhá jak do koncertů, tak do stále nové tvorby, je úplně jedno, z jakého období se repertoár losuje. Trochu mě mrzí, že při takovém energickém a skvěle nazvučeném vystoupení, kdy se zpěvačka doslova rozdává, je prostor před pódiem asi tak o třetinu řidší než v pátek nebo v sobotu, ale to už je úděl reality návratů do pracovního života.

Čas letí, letos šlo už o pátý ročník Metalfestu. Ač se na internetu s každým dalším rokem objevuje více a více remcání, co se týče programu, zdá se, že se mu podařilo pevně zakořenit. I v době, kdy se objevují výhrady k dramaturgii, se může opřít o skvělé místo konání, bezproblémovou organizaci a skvělé umístění blízko centra velkého města. To jsou pilíře, na kterých se bude doufejme stavět i v dalších letech a metaloví fanoušci budou mít i nadále jasno v tom, který festival pro ně bude otevírat sezónu.