Otevírací song Dokud se někdo dívá není rozhodně o šmírácích za okny souložících párů, či zoufalcích neschopných erekce bez přítomnosti publika. V lehké náladě bez ohledu na text směrovaný k Vánocům působí (alespoň na mne) skladba až letní pohodovou plážovou atmosférou – tedy ne tou, kdy stovky mastně tučných těl bojují o svůj kousek na potem a mnohdy po noční romantice semenem prosáklém písečku, ale s vizí vzpomínky na pohodový soumrak nad klidnou hladinou osamělé zátoky tento mile éterický kousek docela koresponduje. Další píseň, tedy tentokráte opravdu song, anžto od jazyka rodného v Languages Dan přeskočil k angličtině, nabízí svižnější tempo, aby po našem, tedy počesku opět pěvec „zobák otevřel“ v tracku Romantik Lyrik. Po decentním kytarovém sóle zazní i máchovský (tedy nemíněn jest zde nepřítomný Standa u piana) verš z rodu oxymóronů zborcené harfy tón. Titulní Maratonika volným kytarovým intrem dává ihned tušit, že poplyne v klidném tempu a angličtina tomuto jazzem nasáklému kousku dost sedí. Moderní sound, počínaje úvodním syntezátorem, barvou kytary i groovem, přináší v pořadí pátá skladba Denně. Syntezátorové plochy a „moogovská“ sóla a vyhrávky jsou stejně libozvučným počinem, jako Chyškovy kytarové rozklady nebo tah rytmiky, Danův hlas samozřejmě netřeba klasifikovat – vydařená věc. Pruhy III, ač k potěše mé stále v jazyce praotce Čecha, stejně jako většina materiálu zní tak nějak americky klidově, vyzrále, nenuceně…, prostě samozřejmá pohoda a kvalita. V písni Oblaka dobra se Bárta dá slyšet: Kdo jsem já? Bohatý hudebník za vodou…, a jak psáno výše, vše to působí opravdu jako zpoza Velké louže – pokud bych pátral po oné vodě, než chvástání nějakého provinčního sHitmakera, vysmátého z tantiémů za hromady sraček, kterými oblažil tento vkusově pokleslý svět. Již u první Bártovy desky Illustratosphere v r. 2000 mne naprosto fascinovala ta zdravá drzost vydat tak osobitý autorský počin s evidentně nulovým komerčním záměrem a vlastně jsem se bavil představou, jak se asi tváří mnozí z jeho příznivců, naprosto nepřipraveni na tento přerod (poentomologicku na zrod imaga) a posun do jim naprosto jiných hudebních sfér. Potěšující je, že Danovi tento tah vyšel – být to ovšem nějaký bezejmenný experimentátor, tak nevím, nevím, jak by dopadl, dělat si iluze o obecné vyzrálosti populace, lačné podobným počinům rozhodně jeví se být z říše sci-fi. A vida – je tu předposlední B’Artagnan, oproti zmiňovaným rozhodně ne širé veřejnosti určeným lahůdkám asi (lze předpokládat cítění jiného živočišného druhu?) neskonale stravitelnější, vlastně bezmála taneční sousto. A jak jinak, bez laciné podbízivosti. Ve finální písničce (posluchači Šlágru nebo dýmem ohňů nasáklí bardi by to coby písničku asi nedefinovali) Opýšemé inaší zazní opakovaně: na viděnou…, a tak dozajista tím básník krom poděkování hodlá říci i: na slyšenou… (snad dříve než za pět let).