Prvotní začátky (ještě pod názve Skwar) byly ve znamení ostřejšího metalového projevu s přímočaře nasranými texty šmrncnutými dávkou buranské jednoduchosti. Nejvýraznější počin „Vyhlašuju boj“ nabídl ve své době na tuzemské poměry celkem progresivní propojení metalu s elektronickými samply.
Postupným otupováním hran a skladatelskou stagnací došlo v dalších letech k tomu, že se Škwor zařadil mezi rodinku kapel, jejichž těžištěm existence je vystupování na koncertech a festivalech pro publikum, jež před uměleckým mistrovstvím a nasáváním hudebních zážitků dává přednost bezprostřednímu povyražení a zábavě.
Na výše uvedených skutečnostech aktuální album nic nezmění, v podstatě je do detailu potvrzuje, což je pro kapelu a její další život v podstatě dobrá zpráva. Oproti dávné škwoří neurvalosti je produkce uhlazenější, ale celkově velice zdařilá. Časy, kdy pro mě tvrdost nahrávky znamenala jakékoliv kritérium, už jsou naštěstí dávno pryč. Tempo a dynamika nesou klasický pulsující houpavý rukopis a na schématu písní, v nichž se tradičně střídají klidnější sloky s vyřvávanými refrény, se s přibývajícími léty taky nic nemění. Pokud jde o melodie, neděje se zde nic převratného, chvílemi je navozen pocit určité chytlavosti některých nápadů, nutno však říci, že poslechem dalších a dalších písní se schéma začíná jevit stereotypně, protože stín poměrně omezených donekonečna se opakujících melodických prostředků zůstává nepřekročen a z poskládaných melodií je po několika písních cítit bezradnost. Z vnímání textů je patrné, že jejich tvůrce má k básníkovi s neomezenou slovní zásobou a rukávem plným metafor stejně daleko jako Miloš Zeman ke sklenici mléka, takže v úsporném projevu lze sice najít zajímavé momenty, ale převažuje kanonáda klišé, která vrcholí v písni „Rabujem“. Je škoda, že využití samplů se na omezuje jen na předehry, podbarvení jednotlivých skladeb pak není příliš patrné. Silnou zbraní Škworu nadále zůstávají riffy a do nich vkládané kytarové vyhrávky, které stále dokážou navodit očekávání, otázkou však je, zda není u Petra Hrdličky na místě změnit svůj sedlácky silácký pěvecký projev, který navzdory tomu, že je poznávacím znamením skupiny, působí vůči v celé produkci nepřirozeně kontrastně.
Jak už bylo řečeno, „Sliby & lži“ na popularitě Škworu v dobrém ani zlém nic nezmění. Písně „Ráno“, „Poslouchej“ nebo zdařilým riffem obdařená „Já lhal“ se bezpochyby mohou stát koncertními tutovkami nejen aktuálního turné, ale na to, abych se nad aktuálním počinem ve větší míře rozplýval, je to trochu málo. Přesto si myslím, že skalní fanoušci koupě cédéčka nikterak nezalitují, dostanou přesně to, co od Škworu mohou očekávat.