Od metalové Velké Moravy přes bigbítové nahrávky z první poloviny devadesátých let se Argema vykrystalizovala v soubor, který předkládá nahrávky plné jemných poprockových písniček, ve kterých je striktně dbáno, aby se v nich neobjevil ani náznak rockové říznosti. Ale i tak celkem bez problémů uspokojí tancechtivé ženy a dívky na nejedné taneční zábavě.
Z tohoto vzorce se ani na okamžik nevyvlíkne ani aktuální album „Pocity“. Pokud se oprostím od textů, řekl bych, že charakter zvuku a produkce už se definitivně přiblížil kamsi do hájenství rádiových oblíbenců typu Ready Kirken či Kečupu z konce 90. let, byť některé akordické postupy a mírná většina zpěvových melodií stále nezapře základ z bigbítových tancovaček. Nutno říci, že ač jsem zpravidla zvyklý poslouchat hudbu podstatně tvrdší, argemácká jemnost mně nikterak nevadila, je překvapivě oproštěna od těžkozadkovité urputnosti bigbítových souborů, které se jí snaží napodobit, a celkově ji zdobí lehkost, překvapily mě poměrně svěže a moderně působící rejstříky kláves. Pokud jde o texty, nelze čekat sofistikovanou poezii, hned v první písni je posluchačkám nabízena „láska, objetí a společné vstávání“, zanedlouho vzplanou „touhy a vášně“. Asi nemá smysl se v tom pitvat. Jede-li tento obsah od začátku do konce, je to dost otravné, ale věřte, že z oblasti tohoto žánru bych mohl citovat případy, jejichž veršovánky jsou mnohem horší. Popis očekávaného máme tedy za sebou, zbývá odpovědět na úvodní otázku, zda se na albu nacházejí potřebné hitovky. Odpověď zní ano, je tady hned několik skladeb, které může Argema bez obav pustit do uší přítomných na svých celovečerácích. U atraktivní klavírní vyhrávkou obdařené „Ty a já“ jsem se přistihl při poklepávání nohou a tichém prozpěvování. Atraktivní a na argemácké poměry téměř až progresivní slokou obdařená „Tak si lítám“ je srážena obligátním typem refrénu, který můžete slyšet každý večer ve stovkách tuzemských klubů. Sály se jistě rozpulsují při písních „Dokola“ nebo „Nemusím“. Na opačném pólu stojí otřesný baladický valčík „Zámecké dědictví“, který stejně jako kdysi „Jarošovský pivovar“ opěvuje vaření piva, ovšem já jsem při jeho poslechu dostal chuť spíše na džus s projímadlem. Zajímavá myšlenka mě napadla při písni „Mobily“, která má tak neuvěřitelně blbý text, že jsem si ji už při prvním poslechu začal představovat s hlasem Lucky Vondráčkové. Otevřu booklet a spoluautorkou textu je Hana Sörösová (zkuste si najít na internetu, kdo to je a pro koho dělala texty).
Argema není kapelou, nad kterou se bude kritika rozplývat, ale pokud má být tento článek poradcem jejích fanoušků a fanynek, pak verdikt je takový, že se „Pocitů“ nemusejí bát. V rámci argemácké diskografie jde o nadprůměr.