Když jsme dorazili na místo konání, zarazila mě fronta, která se táhla podél celé hlavní ulice a kolem arény jako nekonečný had. Podle mého odhadu to mohlo být něco kolem pěti tisíc lidí a pořád přibývali. A venku pouhé tři stupně nad nulou. Bůh mi pomáhej.
Poté, co jsem si vystála půlhodinovou frontu tvořenou především dívkami mladšího věku, jsem se konečně octla v prostorách O2 Academy. Při vstupu mě ovál vydýchaný, těžký, teplý vzduch a skvělá atmosféra. Předkapela už vyhrávala, u výklenku s merchandise se střídaly stovky lidí a všichni měli šťastný a uvolněný úsměv na tváři plný vzrušení a očekávání.
Předkapely The Summer Set a Hands Like Houses výtečně rozehřáli publikum. Především The Summer Set se setkali s velkým ohlasem a publikum se jim za energetickou show odměnilo bouřlivým potleskem.
Během půlhodinového čekání mezi programem předskokanů a hlavních hvězd zvukaři vyplnili ticho hity jako Wrecking Ball nebo The Fox, během jejichž tónů zpívala celá aréna. Především během rytmů chytlavé písně The Fox, trefně přezdívané „gangnam style roku 2013“, od norského dua YLVIS se aréna otřásala v základech, když se rozezpívalo a roztančilo několik stovek lidí.
Poté už přišla na řadu hlavní hvězda večera – fanynkám se roztlouklo srdíčko, když uslyšely první kytarové riffy písně Low, a skoro upadaly do mdlob, když se na pódiu objevila americká kapela v čele s charismatickým zpěvákem s výjímečným hlasem, Kellinem Quinnem.
Po hudební stránce byl koncert vynikající – Quinnův hlas sice zněl naživo trochu víc mužně, ale přesto výtečně zpíval a komunikoval s fanoušky. Dívkám několikrát způsobil zástavu srdce, když – samozřejmě za ohlušujícího vřeštění – opakovaně nabízel svléknutí košile a koncert prožíval. Ovšem po pódiu se pohyboval nejistě, bez energie, jako kdyby na něm stál poprvé, což je od kapely, která je ve světě velmi populární a odehrála spoustu koncertů, více než nezvyklé. Kytarista Jack Fowler, basák Justin Hills i bubeník Gabe Barham se snažili do koncertu dát vše, a z části se jim to povedlo, když poskakovali po pódiu, ale vedle polomrtvého Quinna vypadali více než směšně.
Přesto však nutno dodat, že fanoušci byli nadšeni a vydupali si i přídavek. Sleeping With Sirens vystupovali více než dvě hodiny, během nichž představili skladby z aktuálního alba Feel (vyšlo 2013), tak i z předchozích dvou alb – Let´s Cheer To This (2011) a With Ears To See and Ears To Hear (2010). Publikum dojaly akustické verze písní If I’m James Dean, You’re Audrey Hepburn a With Ears to See, and Eyes to Hear, které s frontmanem odzpívala celá aréna. Hity jako A Trophy Father’s Trophy Son nebo Do It Now Remember It Later zase publikum roztančilo a rozezpívalo a dobrá nálada se šířila v celé vydýchané, upocené, pivem nasmrádlé místnosti, což nádherně dotvářelo atmosféru skvělého koncertu.
Sleeping With Sirens se po vymodleném přídavku rozloučili, vyfotili si fanoušky a ukončili tímto koncertem evropské turné. Koncert se povedl a stejně jako ostatní fanoušci, i já si budu 11. říjen pamatovat jako noc, kterou jsem si výtečně užila, zažila jsem noc plnou emocí a dobré muziky.
