Poté, co cédéčko z redakce přistálo na mém stole, jsem se ale rozhodl proniknout delší soustředěnou posluchačskou cestu do jeho koncepčnosti, ale výsledný dojem se nakonec od prvního poslechu nikterak zásadně měnit nebude.
„Hell“ je koncepčním dílem o spletitých cestách lidských osudů, jež všechny vedou do pekla. Koncepčnost tady neznamená rozmáchlé střídání epicko -lyrických momentů. Celé album je v podstatě jeden čtyřicetiminutový nářez, který je sice díky fragmentům pseudoorchestrálních zvuků a působivých chorálů tematicky spojován (a zároveň rytmicky rozdělován) jednotnou atmosférou, ale současně svádí k dojmu, že za celou stopáž vybočí jen několikrát ze zběsilého tempa, jež navozuje pocit, že ony výše zmiňované cesty do pekla jsou vydlážděny kolejemi pro šinkanzen. Prvotní zdání, zvláště pokud jste zvyklí narychlo na přehrávači přepínat písně, ovšem může i klamat. Zpomalení a atmosferické plochy se totiž povětšinou odehrávají až ke konci jednotlivých kompozic.
Žánrově bych Mean Messiah zařadil kamsi na pomezí thrash metalu a death metalu, vše je však okořeněno doprovody made in Quorton, progresivními prvky, několikrát též scénickými chorálovými výjevy či náznaky folkových motivů. Zlověstný vybrnkávací úvod v „Temple of Hell“ doplněný bathoryovským backgroundem dává tušit, že změna tempa na sebe nenechá dlouho čekat. O chvíli později už se odsekávají riffy v kreatorovském stylu a štěkavý zpěv, ač má blíže k deathmetalovému výrazu, rovněž evokuje Milleho. Ten jako by se ozýval i v následující „King Pathetic“, ta je však uvozena riffy poskládanými na mnoharytmickém, avšak čistokrevně deathmetalovém úvodu. Ve „Spiritual Reselution“ a „The Death Song“ se příjemně odsýpající thrashové tempo značně zahušťuje a my se přemísťujeme ještě o něco blíže škatuli užívané partami, které v označení názvu mají smrt. „The Last Ride“ nás navrací zpátky do thrashmetalových vod a noha se při hlasitém poslechu znovu příjemně rozpohybuje, než vás po dvou minutách uchopí do svých spárů pasáž, ve které je slyšet všechno možné, ale do které se s neodbytným patosem vrací vlezlý vzletný vokál. Při „The Game“ jsem se opakovaně přistihl při podléhání pocitu, že se zde ozývají kultovní progresivisté Mekong Delta (mimochodem, půjdou do přehrávače hned po dopsání této recenze). Po necelé dvě minuty trvající instrumentální vložce, kde se během chvilky vystřídají deathmetalové postupy, závan středověké krčmy a melodické vyhrávky, přichází poslední kousek s všeznamenajícím názvem „The End“, ve které už si prohlížíte peklo v jeho plné parádě.
„Hell“ je nadmíru vydařeným dílem, které potěší každého, kdo vyhledává cokoliv z toho, co je výše zmiňováno. Technicky dokonalá nahrávka nabízející pořádnou porci kvalitního thrash death metalu, který vás proveze peklem takovou rychlostí, že si tu jízdu rádi několikrát zopakujete.