Kapela se hrdě hlásí k inspiračním zdrojům 70. let v čele s nepřekonatelnými Pink Floyd. No nevím, v hudbě Hysterical Naked toho cítím dost, ale Floydy mi na albu připomínají pouze tři vteřiny a to jsem po nich ještě důkladně pátral.
Přesto je ale deska mnohem lepší, než její obal (cákance krve, jak objevné). Spíše než na zkoumání a bourání hranic alternativního až psychedelického rocku se skupina soustředí na mainstreamovější hudební proudy.
Na debutové desce ukazuje nespočet hudebních poloh, ve kterých najdeme jak kytarový pop, tak pořádně špinavý rock, do kterého se kapela nebojí dát a sto procent. Místo se našlo i na klasický rock’n’roll, jehož náznaky jsou k nalezení hned v několika skladbách.
Kapela sází hlavně na hitové melodie, které se jen tak neoposlouchají. Kapelu bych zařadil mezi mladé soubory typu Airfare nebo Charlie Straight. Konkurovat těmto kapelám ale rozhodně nebude jednoduché.
Úplně bezbraní ale Hysterical Naked rozhodně také nejsou. Se skladbami jako Another Man a Comfort Thee si jistě nějakou tu ovečku získají. Potěší také skladba Wonderboy, jejíž postupný náběh je sice očekávatelý, ale přesto dokonalý.
V kapele se rozhodně potenciál skrývá. Zpěvákova angličtina zní skutečně anglicky a díky množství hudebních poloh nabízí hudba kapely různorodou směs, která ale drží pohromadě. Pochvalu si zaslouží také bezchybný zvuk a mix alba, který skvěle zdůrazňuje náladu každé skladby.