Fungují od roku 2008. Kapela prošla několika personálními změnami. Završením jejich první pětiletky je novinkové CD Scars of The Past, kterému se podíváme pod kůži. První co Vás praští přes uši je dost katastrofální zvuk. Jakoby, byly nahrány pouze suché stopy a na pořádný mix a mastering nezbyl peníz. Což je dost škoda, protože nahrané písně jsou celkem zajímavé a špatný zvuk je sráží a vzbuzuje dojem, že se jedná pouze protonahrávku, z které by se měla zrodit pořádná deska. Na druhou stranu v tom mohl být jistý záměr a pokus o originalitu s dřevním zvukem nahrávky. Jako první se na Vás vyvalí „Edges of Infinity“. Riffová záležitost, která jasně ukazuje, co se bude dít. Velmi nadějný začátek, ale ouha, přichází druhý velký nedostatek celé nahrávky. Tím je bohužel zpěv Pavla Šrýtra. Zpěvák se snaží střídat growly a screamy s čistými melodickými pasážemi. Pěvec je v obou polohách dost nejistý, a co je mnohem horší často velmi falešný. Chtělo by zapracovat i na širším melodickém rejstříku zpěvu. Zpěvové linky se monotónně opakují celou desku. Zvukově je zpěv taktéž velmi zvláštně smíchán a jakoby vyčnívá nad všechny nástroje čímž celou nahrávku dost topí. Basu Libora Hřebíka pro jistotu v některých pasážích ani neslyšíte, ale spíše jen tušíte. Na druhou stranu výkony ostatních muzikantů jsou výborné. Zvláště dvojice Pavel Hrubý kytara a Martin Dušek bicí pracuje výborně. Hra bicích nástrojů je celkově skvělá, nápaditá a přesná a každou chvíli Vás překvapí nějaký zajímavý brake. Taktéž kytary jsou velmi dobře zahrané a kytarová hra Pavla Hrubého, která sice v některých sólech ještě musí zapracovat na technice provedení, Vás překvapí velmi svěžími nápady a zajímavou vyhrávkou s notným puncem originality, což v dnešní době není vůbec k zahození. Album pokračuje titulní skladbou „Scars of the Past“ středně tempá, temná záležitost valící se jako parní lokomotiva. Kytara riffuje aby následně přešla do melodické vyhrávky měnící náladu písně. Jedním z vrcholů co se týká hudební náplně je pomalá píseň „All is Gone“. Melancholická atmosféra, jednoduché kytarové sólo, které ovšem nenechá jedno oko suché, bohužel skladbu opět sráží zpěv, který je velmi často mimo tóninu. Album frčí dále vesměs ve stejných kolejích až do konce. Tvrdé riffy střídají melodické pasáže. Po poslechu páté písně už skoro nevíte, co bylo předtím. Jako druhý vrchol desky bych vypíchl poslední píseň „Psychical betrayal“, která taktéž jasně vybočuje z alba a svítí do tmy jako maják. Tento song se povedl asi nejlépe. Naléhavě riffující kytara, vypjatá zpěvová linka, která se zde vyjímečně drží aspoň trochu ve správné tónině a opět velmi zajímavá hra bicích nástrojů. Výborný je nápad na konci skladby s praskající deskou a tajemným šepotem. Škoda, že takovýchto písní není na desce více. Myslím, že v tomto duchu by se měla kapela dále ubírat. Přišlo mi, že zde se odhalilo, co vlastně kluci chtějí hrát a co jim asi nejvíc sedí. Závěr je asi jednoznačný. Kapela má velmi dobře našlápnuto. Zvláště bubeník a kytarista jsou tahouni a dokáží vytvořit velmi dobré a chytlavé písně. Kde je naopak potřeba hodně zapracovat je zpěv, který celou nahrávku sráží. Rozšířit zpěvové rejstříky a hlavně začít chodit na techniku a intonaci. Dále bych doporučil více zapracovat na celkovém zvuku nahrávky. Určitě by nebylo špatně vzít již nahrané stopy a nechat je znova přemíchat a pořádně zmástrovat. Bloodline rozhodně stojí za Vaši pozornost a určitě o jejich hudbu, minimálně v lokálních intencích Dobříšska, bude zájem.