Honza si vzal poměrně velké sousto, protože poslouchatelné písničkářské dvojalbum (26 skladeb) se dělá zatraceně špatně. Kluk s kytarou prostě vždycky začne po nějaké chvíli nudit. Honza Vlažný si naopak svou desku vyšperkoval spoustou naprogramovaných nástrojů a rytmů, které desku více než zpestřují.
Deska je pestrá i díky množství žánrů, se kterými se zde koketuje. Hlavní slovo zde totiž nemá jen folk, ale také rock, metal, elektronika a orientální hudba. Tím se z alba stává smrtelný koktejl pro hudebně uzavřené posluchače.
Nemění se jen nástroje a styly, ale také jazyk písní. Právě texty (alespoň ty srozumitelné) mně občas dost děsí. Do textařské žumpy bych odložil například píseň skladbu Babička, kterou už nechci slyšet do konce mého života. Možná, že se v písni o “babičce, která byla srát” jedná o jakýsi humor, ale mě jímala spíše hrůza.
Potěšila mě ale skladba Tulák. Ta čerpá z klasického folkového námětu a místy připomíná brněnské Květy.
Překvapil mě mix elektroniky s orientálními nádechy a musím uznat, že to vůbec není špatná kombinace. Deska tím dostává punc exkluzivity, protože tohle opravdu moc jiných interpretů nepředvádí.
Zmenšuje se tím ale samozřejmě také okruh možných posluchačů desky. S tím ale Honza také počítá a proto na desce zpívá také o svých známých a právě hlavně pro jeho přátele je deska určena. Na dobytí velkého světa to není už jen kvůli samotnému zvuku desky, jehož kvalita není zrovna krystalicky čistá.
Pokud si ale chcete vyslechnout nevšední hudební spojení, zabrouzdejte na beatzone.cz, kde se dvojalbum nachází k poslechu i stažení.