Už perfektní přebal a booklet naznačují, že se nebude jednat o žádného odfláknutého levobočka, ale o plnohodnotnou desku. To koneckonců potvrdila nejen výtvarná, ale hlavně hudební část alba.
To má totiž kvalitní zvuk a díky spoustě hostů také kvalitní obsah. Sám Galuška tu působí jako moderní písničkář, který si ale nevystačí pouze s kytarou a obaluje se spoustou nástrojů a zvuků. Jeho písně mají silné melodie a díky neustále se měnícímu nástrojovému obsazení působí pěkně různorodě.
Deska ale nepůsobí roztříštěným dojmem, protože Ondřejův hlas spojuje všechny skladby dostatečně. Styl alba se pohybuje někde mezi indie/folkem/rockem/popem a působí pěkně nečesky.
Na desce jsou také dvě písně v češtině (ano, ostatních devět je anglicky) a obzvláště Vinyl má dobrý náboj. Možná by nebylo na škodu natočit písní v mateřštině více…
Kdybych měl vybrat nejlepší skladby, byly by to asi Enough a Tell Me It Ain’t So, ale oblíbil jsem si celé album bez vyjímek. Eggonoise mě nikdy zrovna dvakrát nechytly, ale toto album budu mít v blízkosti přehrávače ještě hodně dlouho.