Pojmenovat desku Albert Fish a ještě si dát podobiznu tohoto ztělesnění zvrhlosti na přebal alba je věc, která se jen tak nevidí a vlastně jsem se o desku začal zajímat právě díky tomu. K obalu bych ještě dodal, že k poslechu zrovna dvakrát neláká. Rádobykrev se na světlém podkladu moc nevyjímá a texty v bookletu alba jsou na pokraji čitelosti. Na desce je ale přednější hudba.
První píseň alba nese název Recyklace a trvalo mi hodně dlouho, než jsem si zvykl na styl, jakým kapela řeší refrén v této písni. Přesto skladba naznačuje, že následujících cca 50 minut se poveze na vlně melodic/metalu.
Kapela si mě ale získala písní druhou, která se jmenuje Labyrinty. Skvělý riff, hitový potenciál a to ani nemluvím o refrénu. Ukazuje se zde, že zpěvák Ivoš Mazourek rozhodně umí, protože svůj hlas tahá do neskutečných výšin. Skladba obsahuje i nějaké to kytarové sólíčko, takže jsem absolutně spokojen.
Následující Naposled skončil den, která je opět obdařena oním zvláštním epickým refrénem, který mě tak rozčiloval v první skladbě. Zde je ale tak krásně vygradovaný, že už mi ani nevadil, naopak.
Od této chvíle jsem jen hltal další písně. V titulním Albertu Fishovi se zpěv sápe opravdu až do nebes, skladba Realita staví na hitové melodii, ale u skladby Svítání jsem měl dojem, že se na desku dostala omylem a že patří spíše mezi skladby Petra Koláře.
To nejlepší mě ale čekalo před bonusovým materiálem. Pod pořadovým číslem devět se totiž skrývá skladba Memento mori, jejíž gradace si mě získala naprosto dokonale.
Česká metalová scéna má holt novou tvář, se kterou se musí počítat a stejně jako se před nedávnem slavil objev skupiny Venefica, měl by se oslavit i objev kapely Sagittari, protože tohle album rozhodně není zajímavé jen tím, že se nahrávalo v SONU, podílel se na něm Milan Cimfe a jmenuje se Albert Fish.
Rozhodně poslechuhodný počin!