Opět se tu setkáme s tradičním ska „made in czech“, se kterým Sto zvířat u
nás kralují už od roku 2002, kdy vydali album Ty vole, na základní škole…,
které s jistým nadhledem, lze brát jako přelomové. Své výsadní postavení pak
jen následující nahrávkou Nikdy nic nebylo jen potvrdili. Od té doby se sice
nijak výrazně neposunuli a spíš stagnovali, nic na tom však nezměnil fakt,
že patří mezi nejpopulárnější koncertní bandy u nás.
Novinka nese čtrnáct skladeb proměntlivé kvality. Najdeme tu vyloženě hitové
kusy, jako Na římse nebo úvodní Lustr, které nesou typický „zvířecí“ rukopis
s humornými texty, ale i zajímavější a netradičnější kusy. Příkladem budiž
Tango za generála Terreda v němž si zazpívala kromě Jany Jelínkové i
písničkářka Radůza. Tajemnou, až mrazovou atmosféru pak disponuje výborná
skladba Pizza. Nepovedený experiment s funky pak neleznete v Hotel Bellevue,
kterým šlápli opravdu vedle. Bohužel to není jediná slabina novinky. Trapně
vyznívá i Baťůžek, G.O.P. a Krátkozraký Viktor. Jako by jim chybělo více
šťávy a v určitých momentech je nedostatek nápadů do uší bijící. Chvílí si
říkáte, že posloucháte vynikající ska, pak zase, že zní jak nějaká
regionální zábavová kapela s dost nepřesvědčivým repertoárem.
Možná to chtělo ještě počkat na více kvalitních nápadů, protože jsem si
jistý, že Sto zvířat ještě nevyřvali své poslední slovo a svými povedenými
texty nás ještě budou nějaký ten pátek dozajista bavit. Tentokrát to však
zkončilo, tak na půl cesty mezi dobrým a špatným albem.