Album „Deska roku“ je čtvrtým studiovým počinem kapely z Kutné Hory. Vcelku rychle mi došlo díky spojení Kutná Hora – baskytara – Ryba, čí to že nekoudelníkův syn v této partě strun čtyř se chápe (mnohým je jistě známý excelentní a nejen u nás uznávaný hráč na baskytaru Pavel Jakub Ryba z téhož města, přezdívaný český Jaco Pastoruius, a mající za sebou spolupráci s veličinami jako Mike Stern, Dean Brown, Josef Skrzek…). Takže tato souvislost mne popravdě zaskočila, jednak v evidentní odlišnosti cesty jablka, daleko přitom od stromu nepadlého, i vzhledem ke skutečnosti, že anžto se s Pavlem znám, mohu mít trochu problém s objektivitou.
Již první pohled na bujaře vyvedený booklet jednoznačně naznačuje, že ono zdánlivě přehnaně ambiciózní pojmenování alba je zjevnou humornou nadsázkou, bez ohledu na to, zda by této mety ve finále, vzhledem k nevadnoucí popularitě kapely i ne nevyloučeně, vskutku dosáhlo.
Album nabízí třináct skladeb, nepočítám-li poslední track, který je rádio editem sklady v pořadí desáté. Úvodní „Samaritán“ se rozjíždí ostře naphaserovaným zvukem kompletu nahrávka, aby po breaku bicích již skladbička plynule čistě a svižně, jako celé album. Ono pochybné škatulkování, kde lze nalézt v souvislosti s kapelou výraz pop-punk, jí samou jak ventilovaný, tak současně zpochybňovaný, pak může neznalého posluchače trochu mást – z punku tam sice leccos je, ponejvíce v mini songu „To byl den“, popu by se dalo také dohledat, ale ne v obvyklé podbízivosti komerčním masám, spíše v časté chytlavosti popěvků a evidentnímu protikladu těžce intelektuálních textů, stravitelných mnohdy těžko samotnými tvůrci, stejně jako libostitužným uším ultra alternativní hudební projekty. Přes zjevnou, ne až tak zásadní, nenáročnost na posluchače kapela má oproti jiným, obdobně směrovaným partám, nástroje plně pod kontrolou a v textech si bere na paškál třeba pokleslost tuzemských rozhlasových stanic ve skladbě „Rádiová“, stejně jako svět celebrit v „Agátě“, kde na výborně pulsujícím rytmickém podkladu jsou vtipnými verši propíráni Sagi, Vaculík, Mašlíková, či sama vyvoněná a vyholená Agáta. V „Největším hitu“ zase s nadsázkou Rybičky glorifikují „um“ tříakordových lacině popěvkových kapel a sebe sama, tedy hezké kluky, ironizují čímsi, co nazývají v kontextu písně kytarovým sólem.
Deska se dá v pohodě, které je sama plna, vyslechnout od začátku do konce, a to i díky zvukové kvatiltě nahrávky, i když je vcelku jasné, že živá produkce je zase trochu jinde. Trochu mne napadá, zda kapela příznivcům punku nepřijde občas popová a příznivcům popu místy příliš rocková. Ale četným fanouškům příjemné tvorby Rybiček Deska roku jistě sedne do noty.